Ruce ve středu

by Lavran

Ruce jsou jedním z hlavních vizuálních motivů Malickova Stromu života (vedle tváře, stromu, světla, stínu, vody/řeky, schodiště/žebříku, dveří/prahu a domu). Ruce v detailu, plné významu, kolem kterých se soustřeďuje věčné tajemství lidského bytí. Ruce, kterými konáme, které umožňují bezprostřední kontakt se světem: s vodou, sluncem, větrem, zemí i druhými. Co všechno nám mohou připomenout? Nepochybně blízkost, teplo, život, něhu, péči, milosrdenství, prosbu. Ruce podpírají, ukazují cestu. Obraz rukou – dětských i stárnoucích – je svědectvím o jisté přítomnosti. Přítomnosti lidské, božské, andělské, přítomnosti neviditelného zákona. Jemné ruce matky jsou zdrojem pocitu bezpečí a útěchy. Ochraňují nevinný zrak, odhánějí všechna rizika světa, ukládají ke spánku. Otcův stisk je pevný, ruce mozolnaté. Promlouvá z nich hrozba, výhrůžka, probuzení bez varování. Ano, ruce dávají, ale stejnou měrou berou, trestají a zakazují. Také zvou, vnímají, poučují, nezapomínají. Ruce jsou zvídavé. Uchopují, tvarují, modelují. Rády pěstují, rády dávají vznikat něčemu novému, ať už malbě, sousoší, románu, katedrále nebo prosté dřevěné hračce. Stejně dobře ale obrací v prach. První člověk, Adam, byl uhněten rukama božského hrnčíře, stvořen z hlíny. Ideální svět si snadno můžeme představit jako místo, které vytvořily starostlivé, všeobjímající ruce, ruce Otce a Matky ve společném díle. Ruce jsou teplo doteku. Otisk, pečeť, pohlazení.


About these ads