A světlo svítí v temnotách

by Lavran

Ach, nejsi, Noci, jenom laskavá / a milostivá blaha dárkyně! / Tvůj temný klín je příšer úkrytem / a hrůzy, jež se rodí v temnotách, / zní vytí šelem z něho hladové / a čiší z něho chlad a děs a smrt!“

(Aischylos, Upoutaný Prométheus)

Od umělecké kinematografie, která si zakládá na „šetřeném“ tajemství, nedořečenosti a otevřenosti, definitivní odpovědi nikdy nepožadujeme, ba těšíme se z toho, že si je můžeme formulovat sami. Naproti tomu od žánrové kinematografie, v níž musí být všechno „podle plánu“, přesné, čitelné, předvídatelné a hlavně dořešené, vnímáme nedořečenost a neukončenost jako neomluvitelnou zradu. Příliš často, mám dojem, vytýkáme žánrové kinematografii něco, co od ní nakonec vyžadujeme jako konstitutivní vlastnost. Případ Prometheus toho budiž příkladem.

Je krutou, byť nepochybně zábavnou ironií, že film, který je ve velké míře kritizován za nenaplněná očekávání, vzbuzená především „penetrační“ reklamní kampaní, o zmařených očekáváních – potažmo otřesení, ztrátě smyslu a jistoty – vypráví. Hrdinové, tedy přinejmenším idealistická frakce kolem „věřící“ archeoložky Elisabeth Shaw (Noomi Rapace), si od mezihvězdné výpravy slibují odpovědi na všechny nezodpovězené otázky, návrat do „zlatého věku“ po bok laskavých bohů-stvořitelů, ale dostává se jim pouze tvrdé lekce v horách šílenství, „jejichž odvrácené svahy shlížejí do jakési bezbožné nekonečné propasti.“ (H. P. Lovecraft, V horách šílenství) Téma ostatně dobře shrnuje slogan z oficiálních plakátů: „Hledání našeho počátku může znamenat náš konec.“

Obecně panuje vzácná shoda, že film se zhruba v polovině láme do dvou nesourodých (žánrových) poloh. Ta první, převážně filozofující, v níž se kumuluje napětí, pozvolna rozvíjí bohatý tematický materiál, beze zbytku naplňuje všechna přání do filmu projikovaná od počátku jeho produkce; ta druhá, „lacině“ hororová, naopak všeobecně zklamává, neboť se v ní zdánlivě rezignuje na veškeré přednosti první půle. Že k jistému přerodu či zlomu – řekl bych dokonce „šokovému“ zlomu, protože o šok mi tu půjde na prvním místě – opravdu dojde, není možné zpochybnit. (A ani to není mým cílem, právě naopak.) Nicméně, namísto populárního, leč nikam nevedoucího vypočítávání logických nedostatků* – jakkoli svůdného; koneckonců ani já netvrdím, že Prometheus je logicky a „motivačně“ neprůstřelný -, by bylo na místě, položit si jednoduchou otázku, proč k tomuto zlomu vůbec dochází, popř. jaká je mezi oběma zmíněnými polohami návaznost, pokud vůbec nějaká existuje.

Skutečnost, že jen málokdo měl u nás odvahu se do takového tázání pustit, je o to více zarážející, že právě zvědavost a pokládání otázek, potažmo vůle k hledání odpovědí vůbec, tvoří tematicko-filozofické jádro příběhu. Mají-li tudíž mnozí komentátoři dojem, že film poskytuje více otázek než odpovědí (zejména co se „vetřelecké“ mytologie týče), je to dojem nejenom oprávněný, třebaže často zkreslený nepochopením klíčových scén, ale také hodný hlubšího interpretačního zájmu a úsilí. Nevybavuji si jiný žánrový film za velmi dlouhou dobu zpět, který by úctu k tajemství, jenž je s procesem tázání, tázáním jako takovým, vždy nutně spojeno, vyjadřoval natolik pádně, natolik odhodlaně.

V rámci novodobých blockbusterů jsou s Prometheem poměřitelné snad jen filmy Stevena Spielberga a J. J. Abramse, v nichž je tajemství vždy ústředním kompozičním prvkem; tím, co dráždí, co umocňuje divácký zážitek (a s ním i hodnotu filmu). Nemyslím si, že Prometheus končí dvojitým otazníkem jen proto, že je to pro moderní blockbustery příznačné, tj. proto, aby si tvůrci vytvořili „oslí můstek“ pro případná pokračování. Vždyť takříkajíc s otázkou na jazyku končí i jiná Scottova sci-fi: Blade Runner (1982) a Prometheův přímý předchůdce Vetřelec (1979). Vysvětlování má někde svůj konec, říká Wittgenstein, tázání, jak uvidíme, ovšem nikoli…

Začněme, jak se sluší a patří, od začátku. Prometheus je uveden „prehistorickým“ prologem ve stylu úvodních minut Kubrickovy 2001: Vesmírné oddysey (1968). Není to volba zcela náhodná; oba filmy spolu sdílejí několik klíčových motivů; tím nejnápadnějším je samozřejmě hypotetická možnost založení lidské civilizace, popř. urychlení jejího vývoje intervencí z kosmu. Prostřednictvím série leteckých záběrů majestátních přírodních scenérií – úvod je opravdu velmi vtahující – nás Scott uvádí do okamžiku, kdy na Zemi přistává gigantická kosmická loď. Na zemský povrch vystupuje jediná, do šedého pláště zahalená humanoidní postava, snad mimozemský předobraz mytického hrdiny Promethea, který nejenže pro člověka údajně ukradl oheň, ale podle některých verzí mýtu též přímo stvořil člověka z hlíny. Mimozemský „titán“, který stavbou těla, výrazným profilem i alabastrově bílou pletí nápadně evokuje dokonale chladnou antickou sochu, obětuje sám sebe na okraji burácejícího vodopádu.

Motiv sebeobětování, v mytologii nejčastěji spojovaný s tzv. „umírajícími bohy“, bude ve filmu hrát důležitou roli, a to nejen v souvislosti se stvořením života nového, nýbrž také za účelem zachování života nynějšího. Ukázková je v tomto ohledu scéna, v níž kapitán Promethea Janek (Idris Elba) obětuje vlastní kosmickou loď i vlastní život, aby mimozemšťanům zabránil letět na Zemi se smrtonosným nákladem – tajemnou tekutinou, která při styku s živými organismy vyvolává okamžitou buněčnou reakci.

S touto látkou se příznačně poprvé setkáváme právě v prologu, během rituálu sebeobětování. Jejím působením je do pozemských vod přinesen zárodek či sémě budoucího života. Jak na adresu stejné tekutiny později poznamená android David (Michael Fassbender): „Velké věci mají malé začátky.“ Je tedy zřejmé, že tato „živá“ voda, tento tajuplný základ života, život nejen dává, ale že jej také může brát, resp. že jej bere, aby stvořil život nový. Proces tvoření a moc, která je se schopností tvořit spojena, má pochopitelně také svou odvrácenou, stinnou stránku; možnost tvořit jde totiž ruku v ruce s pokušením, ba domnělým oprávněním ničit. Pán dal, Pán vzal, praví se v knize Jób.

Odhalení, že život je zakládán aktem sebeobětování, tedy pro mnohá náboženství – a nejen pro ně – tím nejvyšším, protože absolutně nesobeckým (duchovním) aktem, vytváří silná, byť namnoze falešná očekávání o povaze Tvůrců (Ingeneers), jak jsou mimozemšťané ve filmu nazýváni.** Pozitivní očekávání stupňuje i scéna následující, v níž dvojice archeologů, Elisabeth Shaw a Charlie Holloway (Logan Marshall-Green), stojí před nezvratným potvrzením dnes již klasických dänikenovských hypotéz; totiž před doložením prapůvodního, učitelského vlivu Tvůrců na vývoj starověkých i mnohem starších lidských kultur. Film tudíž obsahuje oba (již zmíněné) převažující výklady prometheovského mýtu; jednak charakteristiku Promethea coby stvořitele Člověka, jednak jako dárce ohně. A to ohně symbolického.

Často bývá opomíjeno, že Titán Prométheus nepřinesl lidem pouze oheň, ale také kulturu, civilizaci, světlo poznání; oheň je vlastně metaforou pro světlo rozhánějící temnotu nevědomosti. Prometheovský mýtus je tak ve své podstatě ekvivalentní k biblickému vyprávění o prvotním hříchu a vyhnání z ráje. Oba příběhy popisují začátek historie a konec neproblematického, zlatého věku, kdy panovala všeobecná hojnost, avšak za cenu toho, že člověk žil v nevědomosti, že nebyl doopravdy svobodný. Nevyhnutelný konec blaženosti je přitom zaviněný porušením posvátné úmluvy mezi stvořitelem a stvořeným, vztažením se po zapovězeném, božském poznání, které by člověku dovolilo vyvázat se ze situace vnuceného „poddanství“. Jak známo, provinilec je za tento vědomý zásah do boží suverenity následně potrestán.

Mytičtí lidé, dosud žijící v neproblematickém stavu existence, v přízni nesmrtelných bohů, tak sice Prométheovým morálně nejednoznačným činem mnohé získali, na druhé straně ale také hodně ztratili. Počátek historie a civilizace je zároveň pádem člověka, odtržením člověka od milosti Přírody a počáteční nevinnosti – jinými slovy, od ráje, který bude už navždy považován za ztracený. Výprava ke hvězdám, nazpět k vysněným otcům a vytouženým odpovědím, je v jistém smyslu vyjádřením podvědomé lidské touhy navrátit se do tohoto stavu „před myšlením“, do stavu prapůvodní nevinnosti, čistoty.*** A kosmická loď, nesoucí Prometheovo nesmrtelné jméno, které se v moderním věku stalo symbolem vědeckých úspěchů a usilování (mýtus překračuje dějiny), je této hluboké touhy pomyslnou pochodní.

Je to však biblická, nikoli antická varianta mýtu, která zdařile ukazuje, že příčinou okusení plodu ze Stromu poznání, nebylo nic menšího než lidská zvědavost. (Satan vskutku uhodil na správnou strunu.) Na nejobecnější rovině je zvědavost tím, co podmiňuje konání velké části Prometheovy posádky, co také výpravu v počátcích iniciovalo. Lidé jsou zkrátka příliš zvědaví na to, aby „pozvánku“ Tvůrců s klidným svědomím odmítli, když se nabízí možnost, že objasněním otázek o našem původu (a nejen o něm) vneseme do vesmírné noci trochu denního světla, trochu toho prvotního prometheovského ohně. Z toho důvodu také téměř každá katastrofa, která Waylandovu expedici v krátkém sledu potká, je přivozena zvědavostí, oním neutišitelným hladem po vědění a odpovědích, který nás činí dočasně slepými. A pokušení na sebe bere podobu stvůrného příbuzného Hada z rajské zahrady.

Zvědavost, ba obsesivní učenlivost je přisouzena dokonce i jedinému neživému členu posádky, androidu Davidovi, jehož umírající miliardář Wayland (Guy Pearce) považuje za bezmála vlastního syna. (Jak se říká, děti jsou zrcadlem svých rodičů.) To zvědavost přiměje Davida k tomu, vyzkoušet, co se stane, když přivede do kontaktu lidskou DNA s mimozemskou „temnou hmotou“, ačkoli tím potenciálně ohrozí osud celé výpravy, to zvědavost ho přiměje k tomu, aby členům posádky nahlížel do snů během jejich hyper-spánku. Největší díl přirozené zvídavosti je ovšem spojen s Elisabeth Shaw a jejím partnerem Charlie Hollowayem, kteří se ke hvězdám vydávají v tichém očekávání vřelého přijetí ze strany stvořitelů, s očima naplněnýma slzami štěstí a nezkalenou dětskou fascinací. Již první záběr na Elisabeth, nahlížející s baterkou do prastaré průrvy paleolitické jeskyně, akcentuje důležitost tohoto pohledu; pohledu naplněného údivem, důvěrou a upřímnou, neotřesitelnou vírou, která přestojí i hrůzné události, s nimiž je expedice konfrontována na cílových souřadnicích.

Přílet na nehostinný, čímsi zlověstně působící měsíc, dává již od počátku tušit, že věci se nebudou vyvíjet podle předpokládaného vzorce, podle nadreálně krásných snů. Výmluvná (rozuměj: výhružná, děsivá) je nejen krajina se svými titánskými horskými masívy a monumentálními bouřkovými mračny, převalujícími se neznámou oblohou pod náporem ostrých větrů, ale také gigerovský design mimozemské lodě, v němž se organické prvky prolínají s kovovými a mechanickými do morbidní biomechanické formy. A aby toho nebylo málo, nad údolím, kde se rozkládá prastarý mohylovitý pahorek, skrývající ve svém nitru vesmírnou loď, se jako výstražné znamení tyčí monument ve tvaru lebky. Spíše než do vytoužené rajské zahrady tak výzkumníci přicházejí do údolí smrti – nebo přesněji, hor šílenství.

V celé podívané byly cítit úporné a pronikavé náznaky ohromných tajemství a dosud skrytého zjevení, jako by tyto nehostinné hrůzné vrcholy představovaly sloupy děsivé brány do zapovězených snových sfér a spletitých oceánů času, prostoru a bezrozměrnosti.“ (V horách šílenství)

Záhy navíc vyvstane na povrch, že z jakéhosi tajemného důvodu jsou všichni mimozemšťané – až na jednu jedinou výjimku – již dva tisíce let po smrti, že majestátní kosmická loď je lodí duchů. (Duchy, byť holografické, opravdu spatříme). Prvotní nadšení a hlad po fantastických zjištěních velmi rychle ochabuje, dokud nejsou veškeré naděje definitivně utnuty brutálním úmrtím několika členů posádky, kteří přijdou do kontaktu s mimozemským „mutagenem“. Právě v tuto chvíli přichází ona klíčová, smysl otřásající proměna, která tolik rozčarovala mnohé diváky; z ambiciózní, vertikálně směřované sci-fi epopeje se pojednou stává zběsilý, přetržitý a nepokrytě béčkový survival horor, v němž velké otázky pozbývají na důležitosti ve světle bezprostředního, tělesného ohrožení agresivními monstry. Dosavadní zaujetí vším „vysokým“, tj. otázkami o smyslu a hodnotě bytí, o vztahu mezi stvořitelem a jeho dětmi (na úrovních: Otec – syn; Tvůrci – lidé; lidé – android; ale také Stvořitel vesmíru – Tvůrci aneb „Kdo hlídá hlídače?“), střídá primitivní pudovost, prosté soustředění se na udržení holého života. Dlužno říci, že vnější podoba filmu tak pouze kopíruje vývoj vnitřní – posun, progres a potřeby příběhu.

Postavy se musí vyrovnat nejen s řadou příšerných a útrpných zážitků, z nichž na pomyslném piedestalu hrůzy stojí improvizovaný císařský řez, který podstoupí Elisabeth, ale také s řadou deziluzivních zjištění o skutečné povaze Tvůrců, z nichž se namísto laskavých otců a učitelů vyklube rasa bez zjevných morálních zábran, která s největší pravděpodobností plánovala (padlé) lidstvo vyhubit, nebo Zemi využít alespoň jako laboratoř pro zvrácené genetické experimenty, jako líheň. Není bez zajímavosti, že temné pojetí tvůrcovské povahy v lecčems odpovídá barvitému vylíčení autokratického vládce Olympu Dia, které nacházíme v klasické Aischylově tragédii Upoutaný Prométheus. Zeus je zde líčen jako nemilosrdný krutovládce, nevděčný otec, který na lidské nářky, ba osočování z nezasloužené krutosti, odpovídá nesmlouvavým rozlícením: „Vy bídní, troufáte si pozvedat / svůj hlas a žádat milosrdenství? / Ó, že jsem vás už dávno nezničil, / by nezůstalo živo na zemi / jediné símě rodu kletého, / v nějž vtělila se Úranova krev.“

A když se Člověk táže, čím se lidé prohřešili, proč si vlastně zaslouží „bídně zahynout“, reaguje Zeus takřka identicky, byť ve slovech, jako Tvůrce, kterého přičinlivý David probudí z dvoutisícileté stáze: „Jste nevědomí! /Nechci se k vám znát ani já, ani jiný z nebeských bohů, / ty plémě, plazící se po zemi! / Žij ještě krátký čas, avšak v slepotě / a v bídě, nedostatku, nemocích, / a potom zhyň!“

Trestají nás snad Tvůrci za naši vzpupnost a zkaženost? Za to, že si osobujeme práva, která dlouhá tisíciletí byla přisouzena pouze jim, „bohům“, tj. že usilujeme o stvoření nového života, aniž si vážíme vlastního?**** Koneckonců, tím, kdo probuzeného Tvůrce poprvé osloví v jeho mateřštině, není člověk, nýbrž umělá nápodoba člověka, android David…

Gilgamešovská výprava za nesmrtelností a smyslem života tedy nakonec končí před branami ztraceného ráje. Byla však opravdu tak nesmyslná, jak se navenek jeví? Obecně (nebo snad až příliš často) platí, že abychom mohli něco získat, zjistit, odhalit, musíme nejdříve něco ztratit, o něco přijít, něco obětovat. A naopak. Tuto „ekonomii ztráty a zisku“ velmi dobře vyjadřuje sebeobětování v prologu, jak jsem naznačil, motiv nikoli nevýznamný i pro zbytek filmu. Víme také, že jedním z nejčastějších důvodů, který podněcuje pokládání nových, neotřelých otázek, je otřesení jistoty a smyslu, popř. jeho úplná ztráta. Nová perspektiva, nový, dosud netušený směr uvažování a bádání, který se v podobné krizi odhaluje – jako by se pomyslná krusta, zakrývající našemu zraku hlubší smysl, otřesem narušila a odpadla -, vypovídá o krizi jako o jedinečné šanci k novému, totiž k vývoji. Co jiného je smyslem, než usilování o jeho dosažení?

Elisabeth, která je společně s androidem Davidem jedinou přeživší prometheovské expedice, vyjádří i navzdory všem děsivým zkušenostem, které v posledních hodinách nabyla – od nečekané ztráty milovaného až k porodu nestvůrného vetřelce -, přání a touhu pokračovat dál, na domovskou planetu Tvůrců, kde snad konečně čekají odpovědi na to, proč „právě my“. David je podobnou zvědavostí zaskočen, ba považuje její důvody za irelevantní. Co by se získanými odpověďmi změnilo? Elisabeth je však neoblomná. To zvědavostí se člověk odlišuje od strojů, konstatuje na závěr. Jako diváci však na rozdíl od Elisabeth dobře víme, že nezanedbatelná míra zvědavosti byla dána do vínku i Davidovi. Lidé se tudíž od strojů musí odlišovat ještě něčím dalším, něčím hlubším a obtížněji formulovatelným.

Mohla by pouze zvědavost dovolit přestát všechny zhmotněné noční můry a utržené rány, všechna zklamání a traumata? Proč Elisabeth stále touží proniknout do nezměrných tajemství hvězd? Co ji pudí kupředu a dál? A čím se tolik odlišovala od jiných členů posádky? Je cosi v lidské přirozenosti, co člověka nutí klást si otázky nehledě na to, jak dalece je smysl jeho existence otřesen – nebo právě proto. Něco, co nemůže být umenšeno ani vyčerpáno, jakýsi skrytý pramen důstojné síly, který nám připomíná, že proces tázání nemá dohledného konce, nemá konečnost, neboť za každou překonanou hranicí se rozprostírá nové, neprobádané území, možnost směřování k dalšímu horizontu.

Nazvěme to například světlem v temnotách.

——————————————————————————

* Na základě jedné velmi plodné debaty jsem dospěl k přesvědčení, že ono většinové tíhnutí k vnímání logických nedostatků na úkor jiných kvalit filmu, ponejvíce kvalit pohlcujících, velmi dobře odráží zásadní rozkol mezi tzv. distancovaným nazíráním obrazu (resp. jakéhokoli produktu vizuality), stále typickým pro dnešní dny a nazíráním angažovaným, které bylo dominantním diváckým modelem např. ve středověku (tedy v době, kdy se ještě myslelo víceméně magicky). Hlavní rozdíl přitom spočívá v tom, že při angažovaném, bezprostředním sledování se divák doslova noří do sledovaného, sledované prožívá, a to veskrze bytostně, celou osobností, celou duší; že mezi sebe a dílo neumisťuje žádnou bariéru, žádnou odcizující vzdálenost (angažovanost je logickou blízkosti), čímž dosahuje mnohem hlouběji než ten, kdo si od „obrazu“ udržuje onen zdravý a skeptický odstup, na základě čehož se pak, promiňte mi tuto formulaci, nedokáže překlenout přes povrchní a povýtce zamlžující skutečnosti. Vztaženo na popis toho, co vidíme, co vnímáme, je možno konstatovat, že při angažovaného pohledu popisujeme vnitřek, kdežto pohledem distančním, tedy pohledem vznějšku, popisujeme to, co je na povrchu. Není proto divu, že distancovaný pohled je namnoze pohled nesmlouvavě kritický. Jak je doufám evidentní, každý z těchto způsobů vnímání má samozřejmě své klady i zápory. Obecně se však dá říci, že pokud se toužíme dobrat duchovní hloubky, neměli bychom se ostýchat angažovat. Více k tomuto fascinujícímu tématu v připravovaném článku o Malickově Stromu života.

** Obdobně působí i vzletné hudební téma, zkomponované britským skladatelem Harry Gregsonem-Williamsem, které „úsvit člověka“ doprovází.

*** Narážím tím na jeden z možných etymologických výkladů jména Prometheus: „Před-myslitel“. V této souvislosti bych byl určitě nerad, kdyby ušel pozornosti krásný detail ve filmové výpravě, a totiž, že některé funkce na můstku mimozemské lodi se ovládají malou flétnou, tedy výrazně archaickým hudebním nástrojem – podle posledních nálezů pravděpodobně vůbec nejstarším na světě!

**** Vyloučená není ani možnost, že sami Tvůrci prošli za uplynulé věky dramatickým civilizačním vývojem, který z osvícených, helénských „kolonizátorů“ z úvodu filmu učinil bezcitné a cynické „anděly smrti“, uctívající jakýsi dráždivě temný eugenický kult.


About these ads