Žít svůj život s Annou Karinou

by Lavran

Film Žít svůj život (1962) byl Godardovým třetím celovečerním. Po anarchisticky hravém, širokoúhle barevném snímku Žena je žena (1961) přišlo vystřízlivění. Žít svůj život, vyprávěný v dvanácti samostatných kapitolách a snímaný v černobílém „akademickém“ formátu (za kamerou stál Godardův dvorní kameraman Raoul Coutard), tematicky navazuje na literární tradici zolovského naturalismu a v rovině stylu je holdem dílu dánského režiséra Carla Theodora Dreyera. Oproti svému předchůdci proto nabízí notně pesimistický zážitek. Původem dánská modelka a dlouhá léta Godardova žena Anna Karina (vlastním jménem Hanne Karin Blarke Bayer) se zde objevila v roli „snílky“ Nany, kterou finanční tíseň dožene až k prostituci…

Rád bych se nyní zaměřil na krátkou scénu z kavárny, která se odehraje během písně Jeana Ferrata Ma Môme (jde o zhruba minutu a půl dlouhý úsek), se zvláštním ohledem na Karinino herectví.

Anna Karina – s nezvykle krátkým sestřihem, který však neumenšuje její šarm – sedí sama u stolu, v ruce cigaretu, zatímco kamera se od ní pomalu oddaluje do polodetailu, v němž nakrátko setrvá. Během onoho pohybu kamery dá Karina naplno projevit – třebaže na pár mizivých sekund –  své roztomilosti; siluetě rozpaků, dívčí stránce prosakující zpoza vážné masky. Z její mimiky i jemných gest čiší začátečnická nejistota i nedočkavost profesionálky. Téměř jako bychom sledovali záběr z kamerové zkoušky. Hudba má nad snílky svrchovanou moc, naznačuje Godard, nikoli poprvé (viz barová scéna z Žena je žena, kde nechá Karinu a Belmonda očarovat Charlesem Aznavourem). Vyvolány písní, střídají se v její tváři protichůdné emoce, jež našly počátek v prvotním tápání, dokud s náznakem vědoucího úsměvu neutkví zrakem na zamilovaném páru u protějšího stolu – dívce a vojákovi. Godard do tohoto výjevu podsouvá znepokojivý podtón, neboť v gestikulaci vojáka, který si bezděčně pohrává s baretem na desce stolu (prstem jím točí v kruhu), můžeme vycítit cosi tragického; politický osten. Dívka zopakuje krouživý pohyb lžičkou v šálku kávy a nejistě se na svého milého usměje. Mezi ní a „vojáčkem“ je smutná bariéra, vědomí omezeného času k tomu „být spolu“, vědomí mnoha zoufale probdělých nocí.  Odcizení je zdůrazněno i vizuálně – výsledkovou tabulí, která drze visí nad stolem přímo mezi nimi. Ačkoli pár neprohodí jediného slova, rozumíme. To vše zvídavým, ale jaksi i odevzdaným pohledem zhodnocuje Nana, která v předposlední kapitole svého filmového dobrodružství touhu po výmluvném mlčení sama vysloví: „Někdy by člověk neměl mluvit, ale žít v tichu. Čím více mluví, tím méně slova znamenají.“ Na hřmotné ticho, v němž se naléhavě rozléhá hlas lidské duše, upomíná již scéna – zřejmě nejdojemnější z celého filmu -, v níž Nana němě pláče u Dreyerova Utrpení Panny orleánské. Společně s mučednicí na plátně, s níž toho tolik sdílí (nezlomný, a tudíž triumfující idealismus), prožívá poslední chvíle před smrtí na hranici. Obě jsou navíc ukázány v podobně komponovaném detailu: Maria Falconetti na nevinně bělostném pozadí, Anna Karina obklopena diskrétní černí kinosálu.

Pokaždé když kamera zvolna najede blíže k její enigmatické tváři, rozpačitě klopí zrak či odvrací pohled do strany (a vystavuje tím divákově zvědavosti svůdný pramen vlasů podél líce).  Snad tak činí se zvláštním očekáváním nového projevu velkoleposti života, který tajně vře kolem ní. Snad se pouze pokouší skrýt pohnutí. Tak či onak nepřímo přiznává dotěrnou přítomnost kamery. S každým sklopením zraku však symbolicky ukončuje i malý příběh, který právě pozorovala; podobně jako zatmívačka uzavírá určitou filmovou scénu či sekvenci. Abychom viděli, musíme nejdříve umět zavřít oči. Po odvrácení vždy následuje další pohled do nitra objektivu i divákova svědomí, který je jako bodnutí – ač bezbolestné, přeci intenzivní. Je v něm nevyřčená prosba, velké srdce k rozdávání. Nelze se vyhnout jistým otázkám: Jaké pocity či vzpomínky v Naně i Anně (vždyť jde o pouhou přesmyčku!) asi procítěný šanson Jeana Ferrata probouzí? Slyšela jej Karina i při natáčení? Godard – s příznačnou hravostí – neváhá tento zvláštní okamžik obohatit o humorný aspekt. Stejně zasněně jako Anna – s bradou podepřenou – naslouchá své vlastní milostné písni, linoucí se z jukeboxu, i její autor.

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jako by vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo.

U Godarda vždy měla velký prostor k improvizaci a uvolněnosti. Byla jeho Múzou. A byla to právě ona, kdo umožnil vznik jeho vrcholných děl. Troufám si dokonce tvrdit, že žádný jeho pozdější film již kvalitativně nepředčil sérii nezapomenutelných filmů z šedesátých let, v nichž účinkovala. Na oplátku ji filmem miloval; každým pohybem kamery, zacílením světla i střihem zvěčňoval její vnitřní i vnější krásu a grácii v nesmrtelné stínohře. Něco takového nemohlo ve skutečném životě vydržet dlouho, ačkoli její proměna v obraz nespěla k tragickému konci portrétované v Poeově Oválném portrétu, který se otiskl do Nanina příběhu (a ve filmu je dokonce citován).  Ve světě filmu, kde čas plyne jiným tempem a jinak se projevuje, však bude znovu a znovu láskyplně oživována, opatrována a zahrnována pozorností, dokud budou existovat diváci, kteří si příběh této lásky budou ochotni připomínat.

Profil filmu na ČSFD: http://www.csfd.cz/film/35196-zit-svuj-zivot/