Melancholie duše a kosmu

by Lavran

Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze?

Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí.

Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností (srov. například s When Worlds Collide). Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár, skupina odhodlaných vědců nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojující. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující.

Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště.

Přesto však existuje jistá útěcha. (S ohledem na jinak materialistické vyznění filmu notně překvapivá.) Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled je hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny.

CSFD, IMDb