Všechny zářivé věci (návrat k Tenké červené linii)

by Lavran

„Kdo jsi, že tvůj život má všechny tyto podoby? Tvá smrt, která vše postihuje. Jsi zdrojem všeho, co se teprve zrodí. Tvá sláva. Milost. Mír. Pravda. Dáváš klid duši, pochopení, odvahu. Smíření srdce.“

Nepochybně existují filmy, které z nás dovedou učinit lepšího člověka. Filmy, které fungují jako určitý druh duševní hygieny, které mají moc vyvést nás z apatie, odplavit nános civilizační skepse, probudit v nás pocit odpovědnosti za svou existenci a naučit nás být vnímavější k okolnímu světu. Filmy poskytující útěchu. Domnívám se, že právě taková je Tenká červená linie (The Thin Red Line, 1999).

O filmech Terrence Malicka mohou být psány nekonečné filosofické eseje, ale nemohou být uspokojivě analyzovány. Každý takový pokus předem končí nezdarem. Proč? Podobné snahy už popírá samotný způsob jejich vzniku. Jeho filmy jsou dílem intuice, náhody, neustálého obrušování, přemýšlení za chůze, okamžitých rozmarů a fascinací, nikoli pečlivého plánování, které se, což je logické, týká jen finančně náročných úseků, předprodukčních příprav atd. Dění na place a finální kompozice ve střižně má však do úzkostně přesné výroby hollywoodských studiových filmů daleko. (Finální sestřih Tenké červené linie vznikl z více jak 150 hodin hrubého materiálu!) Proto jejich příprava trvá tak neúměrně dlouho a je náročná nejen časově, ale zejména psychicky pro všechny členy štábu. A přesto z jakéhosi tajemného důvodu drží pevně pohromadě a vyjmutí či pozměnění byť jen jediného záběru by vážně „narušilo“ jejich přirozené plynutí a dlouze hledanou hudebnost (srov. zcela rozdílné dojmy z režisérského a kino sestřihu Nového světa).

Můžeme urputně zkoumat jejich narativní strukturu, opakující se stylistické motivy, ale i když je popíšeme do nejmenšího detailu, rozebereme záběr po záběru jako hodinový strojek, zůstanou před námi ležet víceméně netknuty a nepochopeny. Jsou zkrátka příliš abstraktní a unikavé. Jako se odhmotněná kamera v sekvenci hrůzu nahánějící bitvy o pahorek (který se v tu chvíli stává bezmála osou světa) plavně pohybuje po „hladině“ travnatého moře, tak se podobné snahy setkávají pouze s povrchem, od něhož se sice mohou tiše odpichovat, ale nikdy neproniknou jeho přirozenou ochranou.

Pro pochopení Malickových filmů je třeba se dokázat otevřít (stejně jako se ony rozevírají nám), jakkoli úsměvně to může znít. Dovolit jim, aby splynuly s naší duší a hleděly skrze náš pohled. Na všechny zářivé věci. Jedině tak se vyjeví jejich nadčasovost.

Nevyhnutelná otázka: Ale v čem ona nadčasovost spočívá?

Skrývá se snad v tom, o čem konkrétně vypovídají? Co nám konkrétně ukazují, čím konkrétně znějí, o čem konkrétně vypráví? Jistě tomu tak z velké části opravdu je. (Jak ostatně uvidíme, z Malickovy perspektivy vše souvisí se vším.) Avšak osobně se domnívám, že skutečný důvod je někde trochu jinde. Uvnitř. V jejich srdcích, mohu-li to takto říct. Neboť srdce Malickových filmů  – a to je nesmírně důležité mít neustále na paměti – jsou naplněna a tvořena otázkami. Otazníky a záhadami. A Tenká červená linie, jež mne ze všech Malickových filmů doposud zasáhla nejvíce, dvojnásob.

Každá otázka, jakkoli závažná či banální, je svým způsobem nadčasová, protože otevírá pole potenciálně nekonečnému množství odpovědí. Naopak odpovědi jsou ze své podstaty definitivní a určité. Vyvozují závěry. Malickovy filmy však s odpověďmi nepočítají. Přesněji: ne v rámci vlastní struktury. Mají to být až diváci, kdo si chybějící odpovědi zformují. Jinými slovy: Malickovy filmy přiznávají divákovi autonomii, díky které se stává posledním dílkem filmové skládačky, jejím završením. Bez něj zůstávají navždy otevřené.

Polemizují však s otázkami, jež jsou svým způsobem zároveň odpověďmi. S otázkami, které nás přesahují, které není v lidských schopnostech přesně zodpovědět pomocí jazyka, a tudíž se dostávají na samou hranici myšlení. „Co znamená válka v srdci přírody? Proč svádí příroda zápas sama se sebou? Proč země zápolí s mořem?“ ptá se již v úvodu tajemný vypravěč, jehož identitu do konce filmu nepoznáme. Otázky však kladou nejen slova, ale i obrazy. Krokodýl nořící se do vody za doprovodu osudových varhan. Osamělý voják v dešti, který v zoufalství objímá vlastní třesoucí se tělo (zatímco skrze stromy průsvitá slunce). Plameny divoce šlehající na pozadí temné siluety Buddhova oltáře. Modrý motýl (symbol duše) prolétající za zády bojujících vojáků. Snový pokoj s umírající matkou…

A mnohdy se obě roviny tázání protnou.

Příkladem budiž scéna, v níž Witt (Jim Caviezel) upřeně hledí na tvář mrtvého Japonce pohřbenou v zemi, zatímco ve zvukové stopě slyšíme hlas mrtvého („Jsi spravedlivý? Laskavý? Spočívá v tomhle tvoje důvěra? Milují tě všichni? Mě taky milovali. Myslíš, že budeš míň trpět, protože jsi miloval dobro? Pravdu?“). Kombinace zamyšleného slovního komentáře a obrazu vytváří napětí, pnutí, z nějž vyvstávají další otázky. A otázky nejsou ničím jiným než formou hřmotně poklidného konfliktu, který je Tenké červené linii tematickým úběžníkem.

„Až uslyšíš střelbu, pusť se po proudu.“ radí Witt svému postřelenému kamarádovi, těsně před tím než se vydá odlákat nepřátelskou patrolu. Stejná rada jako by byla mířena i na diváka. Až uvidíš první obraz, zaslechneš první tóny, pusť se po proudu a nech se unášet. Odlesky a ševelením větru, barvami, vůněmi, náladami a komplikovanými rytmy majestátního filmu-řeky. Tenká červená linie začíná u pramene, drobného, poklidného potůčku, postupně se rozšiřuje, mohutní, je stále dravější a rychlejší, vede nás skrze peřeje, kaskády, ale i místa odpočinku, kde se proud naopak téměř zastaví. Klikatí se. Obtéká neobydlené ostrůvky. A svou cestu končí splynutím s mořem. V tichosti ústí do nekonečnosti, z níž vzešel život, aby došla zaslouženého klidu. Vzpomínky. Představy. Sny. Pocity. To vše unáší s sebou. Zdá se, že hlavním hrdinou je zde sám život (v tisících rozličných podob). Lidské postavy se objevují a mizí jako čluny náhodně křižující naši cestu nebo roztodivné předměty, jež strhl magický proud a unáší je do neznáma. Někdy je zanese na písčitý břeh, kde je vysuší slunce, jindy odkloní do slepého ramene, odkud již nenajdou cestu zpět, či zavede do stínu vysokých stromů. Nebo je vrhne nazpět do hlavního proudu, mezi kameny, ale nikdy natrvalo.

Již Vlny Virginie Woolfové nám podobně mozaikovitou formou vyprávění říkaly, že každý individuální život má nesměnitelné podílnictví na plynutí Života v jeho celistvosti. Na společné, sdílené duši jednoho velkého já, všech tvářích jednoho člověka, po jehož existenci se táže nezlomný idealista Witt. Avšak kdyby byla jediná vlna-promluva z onoho říčního proudu opomenuta, plynutí by bylo narušeno a „text“ by se rozklížil. Neboť právě jednotlivé fragmenty bytí (odlesky slunce na hřebenech vln) propůjčují řece života její ucelenost a pohánějí ji kupředu s bergsonovským půvabem, v němž přítomná vlna již předjímá následující.

Obdobnou myšlenku obsahuje i Tenká červená linie.

Malick vedle válečných výjevů (bláta, krve, výbuchů, utrpení) intuitivně klade prostřihy na přírodní dění (zvířata, stromy, oblaka, sluneční paprsky razící si cestu korunami stromů), které jednak slouží jako ladné přechody mezi prostorově nesourodými scénami, jednak jako reminiscence hlubokého spojení s přírodou a životem. Věčný koloběh zrození a zániku, který je mnohdy stejně krutý jako granáty, jež trhají na kusy lidskou duši a tělo, probíhá nehledě na šílenství zmechanizované války. („Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.“) Svět se rovná životu a naopak. A ve středu tohoto světa-života se nevzpíná nic menšího než chrám přírody, který, jak nesmírně výstižně napsal Karel Thein, svými „tvary a formami převyšuje počet podob lidských příběhů a neštěstí.“

Nastavuje nám příroda zrcadlo? Má válka mezi lidmi předobraz v neutuchající válce v srdci přírody? („Tohle obrovské zlo. Odkud se bere? Z jakého semene, z jakého kořene vzrostlo?„) Stejně jako mír, harmonie a pochopení? Láska? („Odkud se bere? Kdo v nás vznítil ten plamen?„) Existuje zde nějaké prastaré pouto? Vine se napříč všemi živoucími organismy neviditelná tenká červená linie, linie života a smrti, která je spojuje v jedno? Jsou všichni nenahraditelnou součástí jediného „krásného světla“, cyklického proudění, jehož obsah je všude a obvod nikde?

Prostředníkem i hledačem tohoto tušeného řádu je právě vojín Witt, který navzdory všem hrůzám války neztrácí víru v krásu a hodnotu bytí. Společně s ním vyhlížíme a nalézáme ztracený ráj mezi melanéskými domorodci a vnitřní klid: předsmrtné usmíření, přijmutí vlastní smrtelnosti, v němž se skrývá doposud unikající nesmrtelnost. „Jak to děláš? Připadáš mi jako kouzelník.“ pronese na jeho adresu otupělý seržant Welsh (Sean Penn). Tenká červená linie je především Wittovým filmem, ačkoli není (a ani nemůže být) ústředním hrdinou. Skrze pohled jeho laskavých očí se vyjevuje zázračná moc Malickova poetického „kinematografu“ a zřejmě i nejvíce z Malickovy osobnosti jako takové. Schopnost vidět všechny zářivé věci. Panteistický rozměr světa, v němž každý aspekt skutečnosti, každá živá bytost – dobrá či zlá – vyjevuje přítomnost božského, jiskru, jež nás spojuje a je zdrojem všeho tázání. Co je však nejdůležitější, díky napojení se na tento pohled (prostřednictvím kamery a média filmu obecně) jsme schopni je napříště spatřovat také.

A to nejen kolem sebe, ale i ve svém nitru.

(Sepsáno pod omračujícím dojmem ze sledování tuzemského Blu-Ray.)

CSFD, IMDb