Kinematografie utěšitelka

by Lavran

Ve středu 23. 11. jsem se zúčastnil své již třetí kinoprojekce Stromu života, která proběhla v Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze. Filmu předcházela inspirativní přednáška Petra Vacíka, od něhož tímto zároveň doporučuji text (výborný text) „Ztracený ráj“, který je možno dohledat v posledním (dvou)čísle Filmu a doby. Obsahuje totiž většinu toho, o čem Vacík při svém úvodu mluvil a mnoho navíc.

Nechci se sáhodlouze zabývat tím, nakolik bylo od Vacíka (ne)férové, podsunout téměř plnému kinosálu určitou optiku, jakou film nahlížet, interpretaci (jakkoli logickou), kterou on považuje za „správnou“ a podstatnou, tedy čtení skrze knihu Jób. Ta podle Vacíka prostupuje podobou celého filmu (utváří ji), což dokládal na důležitosti vstupního citátu („Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?…“ Jób 38:4). V rámci časopiseckého textu je něco takového zcela v pořádku, ale jako součást promluvy před projekcí je to kapku neohleduplné. Nehledě na to, jak dalece se podobná snaha rozchází s Malickovou skromnou nadějí, kterou vtělil do slov na začátku svého scénáře: „The „I“ who speaks in this story is not the author. Rather, he hopes that you might see yourself in this „I“ and understand this story as your own.“  Nicméně, jasně a srozumitelně formulovanou výzvu, abychom obrazy, scenérie a opakující se matérie Malickova univerza vnímali především jako znaky něčeho vyššího a univerzálnějšího, tu považuji za přijatelnou, ba dokonce stěžejní – a jsem rád, že byla vyslovena. Neboť nahlížíme-li věci jako znaky, promlouvají k nám svou poetikou. („Vše, co vidí, září“, jak citlivě napsal Gaston Bachelard v Poetice prostoru.) Samotnému mi připomenutí tohoto často pomíjeného faktu otevřelo film do netušených souvislostí…

Les? Voda? Oheň? Přírodní (smyslové) detaily obecně? Jak tvrdí Vacík (a já mu tímto dávám za pravdu), u Malicka nic z toho není pouhopouhá „dekorace“, ornament. Vše má nějaký smysl, ustavený, přesahující význam. Příroda v jeho filmech nevystupuje čistě pro svou krásu, fotogeničnost nebo jako technická výplň (nádech) mezi scénami, ačkoli (samozřejmě) nic nevylučuje a nebrání ji takto ploše vnímat. Postavy se nevrací k řece jen z rozmaru. Nepříchází po řece, v řece neumírají, nesmývají v ní hříchy jen proto, že takové momenty lahodí oku. Les není jen místem, kde by se mohli lidé nerušeně procházet, obilná pole nevolají jen po sklizni… Malick nám v pravý čas připomíná to zdánlivě ztracené, vzdálené, oddálené, původní hloubku a sílu „kolektivních“ obrazů i jejich spojení (a tady si dovolím vykřičník!) s obrazy ryze privátními. Ta největší síla Stromu života možná spočívá právě v rezonanci, která vzniká při jejich náhlem setkání; v mrazivém hnutí útrob, kdy máme dojem, že někdo obnažil naše vzpomínky a představy, v onom pocitu důvěrné známosti, kterou nelze vyslovit. Jsou to chvíle, kdy se vnitřek zrcadlí ve vnějšku, kdy nevíme, co komu patří. Malick nám předkládá takové obrazy, které v nás probouzejí zasuté religiózní (plné, kulaté) prožívání skutečnosti, neboť nás zavádí nazpět ke zdroji naší obraznosti, odkud vyvěrá bohatství duše. Jeho snahou je tedy soustavně upomínat „to nastavení na hloubku skutečnosti, která se stále ukazuje jako šifra, symbol, jako výzva k pochopení i jako tajemství, jež chce být šetřeno.“ (Jiří Cieslar, Hlas deníku). Kolik z vás mělo dojem, že po opuštění kinosálu vidí a slyší víc? Komu se zdál svět múzičtější než obvykle? A kdo ze snivců cítil neskonalý stesk a samotu?

Strom života je (konstatováno jaksi se smutkem) tak nadpozemsky krásný film, že si mnohdy podvědomě přejeme, abychom se stali součástí jeho těla, aby nás přijmul a nepustil. Či snad lépe řečeno, aby jeho poselství přežilo čas projekce a stalo se globálně žitou skutečností. Vyrovnat se se ztrátou sounáležitosti, kterou nám na vyměřený čas ponouká, stejně jako s vědomím toho, že znovu budeme konfrontováni s marností všednodennosti, je rozhodně obtížné. (Ta líná probuzení z příjemného snu…) Na druhé straně je třeba nezapomínat, že pokud jsme opravdu schopni se mu otevřít a nechat ho svobodně protékat duší, neodejdeme z něj stejní, nepoznamenaní.

A to není málo, věřte mi.