Protékáš mnou jako řeka (Meditace nad Novým světem)

by Lavran

John Rolfe: „Kdo jsi, o čem sníš?“

Pocahontas: „Jsme jako tráva.“

Kdybych měl z Nového světa, snad nejpokornějšího filmu Terrence Malicka, vybrat jediný pamětihodný úsek, zřejmě by to byla dlouhá (v prodloužené, režisérské verzi ještě delší) sekvence, která začíná zajetím kapitána Smithe a končí lyrickým crescendem lásky a plynoucího života za tónů Wagnerovy předehry k Rýnskému zlatu (Das Rheingold) ze slavného cyklu Prsten Nibelungů. Zde nalézá vrchol milostné vzplanutí mezi kapitánem Smithem a princeznou Pocahontas, ono srdnaté, leč marné usilování o návrat do „ztraceného ráje“, které v různých obměnách tvoří páteř všech Malickových filmů.

Smith je Velkým náčelníkem Algonkinů odsouzen k smrti, ale Pocahontas, nejmladší náčelníkova dcera – „mimořádná jako slunce samo“ -, se v rozhodný okamžik vrhne na Smithovo bezbranné tělo a vyprosí si vojákovo omilostnění. Smith je propuštěn, v Novém světě podruhé, neboť již unikl smrti na šibenici za podněcování vzpoury na lodi, rituálně očištěn – znovuzrození vyjadřuje nádherný prostřih na rozpínající se lodní plachtu – a na nějaký čas se stane nehlídaným, dobrovolným vězněm, jemuž je dovoleno pronikat do tajů cizí kultury. Díky tomu odhaluje, jak bytostně se Algonkinové – nebo alespoň romantická představa, kterou si o nich utváří – liší od jeho evropských soukmenovců.

Domorodci neznají chamtivost, závist, osobní vlastnictví, obmyslnost. Nalezli cestu, jak žít s přírodou, před níž jsou si všichni rovni, v harmonii a vzájemné otevřenosti, jak si brát jen tolik, kolik je potřeba, přírodu respektovat. Angličtí osadníci jsou naproti tomu viděni jako ti, kdož se – plni podezření – uzavírají za vysoké dřevěné hradby, kde postupně propadají šílenství a úpadku; ačkoli umírají hlady, umanutě, s jakýmsi vštípeným přeludem hojnosti, hledají zlato a bohatství ve světě, kde nic neznamená, kde nemá žádnou hodnotu. Smith mezi indiány poznává krásy ztraceného ideálu přírodního bytí, totiž domnělou původní přirozenost, „přirozený stav“ lidské situace (srov. s okouzlením vojína Witta kulturou melanéských domorodců v Tenké červené linii), ale také a především průzračnou lásku k mladičké princezně Pocahontas, která mu nabídla šanci nadechnout se k novému životu. Obestřeni zpěvem ptactva, šuměním větru v korunách stromů, šploucháním vln na březích řeky, procházejí vysokou travou, hlubokými lesy, ulehají do lesního mlází. V lůně nedotčené, rajské přírody Virginie, tedy doslovně panenské země, se poznávají dotekem, zkoumají pohledem – jako děti, které drží v rukou led.

Je příznačné, že oba mužští hrdinové – John Smith i John Rolfe, který vstupuje do příběhu v druhé polovině filmu – přicházejí do Nového světa pro nový začátek, nový život. Jeden i druhý se touží zbavit okovů minulého, stát se novým, snad lepším člověkem; potud se jejich záměry překrývají. Hlubší důvody však odhalují propastný rozdíl mezi jejich charaktery. John Smith očekává, že v očistné vodě Nového světa, které hladově nastavuje dlaně v úchvatné scéně příjezdu, smyje předchozí hříchy, utopí temnou minulost. „Nejsem dobrý člověk.“ přiznává důvěřivé Pocahontas. A při jiné příležitosti: „Nevěř mi. Nevíš, kdo jsem!“ Ve Smithových romantizujících očích je Nový svět vskutku bájnou utopií, kde nově příchozí může očistit a pozvednout ovadlou duši, místem, kde nebude chudých, neboť všeho je dostatek. John Rolfe se do neprobádané, mlhou opředené země naopak vydává proto, aby zde zapomněl, aby odplavil bolest ze ztráty bližních. Což se mu také podaří.

Co všechno se tedy míní Novým světem v názvu? Kolik „nových světů“ vlastně Malick uvažuje, jaké druhy světů k sobě přiklání? „Nový svět“ zjevně neoznačuje pouze nově objevenou pevninu, dosud neprobádanou část vezdejší Země, ale také – a zejména – svět vnitřní, nehmotný, svět uvnitř světa, který se ve chvíli, kdy jej uzříme a pochopíme, může stát důležitějším a „reálnějším“ než sama objektivní skutečnost. A to jednoduše proto, že tento svět je smyslem, který naplňuje a obohacuje svět vnější; poskytuje mu tolik potřebnou útěchu, když odvrácená tvář skutečnosti pohltí světlo dne. Obrazně řečeno, obrození srdce předznamenává a podmiňuje uzdravení těla. Onen „nový svět“, klid, jenž vytane v „obráceném“ srdci, však není možno ovládnout, podmanit sis jej zatvrzelostí a násilím, nemůže mu být poručeno – je nutno s ním pokorně splynout, nechat jej protéci do otevřeného, v sobě upokojeného „vnitřního vesmíru“. Prubířským kamenem schopnosti obou mužů „nový svět“ takto uvidět a žít, je sdílená láska k Pocahontas. K uchopení téhož principu však odlišné, navzájem se doplňující zkušenosti lásky, vedou i Pocahontas samotnou. „Matko, kde se skrýváš? Na obloze? V mracích? V moři?“

Nedlouho po počátečním okouzlení (brzy po návratu do neúrodou zdecimované osady Jamestown) se Smith propadá do tiché zkroušenosti. Zmocňuje se jej neukojitelná žízeň po změně, která jej pudila, stále pudí po nových horizontech. Zadumaně bloumá po hradbách, je stále zachmuřenější a sklíčenější; prožívá „svár vody s vínem“, totiž vnitřní konflikt mezi láskou k mladičké Pocahontas, která by jej připoutala k jednomu místu, a touhou odejít, poznávat nové dálky, jiné nové, viditelné světy. Není schopen zkrotit rozčilení a nenasytnost vlastní duše; neodbytné myšlenky dokáže potlačit jen na krátkou chvíli, dokud jej znovu neovládnou. A proto sotva objevuje a poznává jeden svět, opouští jej, aby zdolal další. Jako netrpělivé dítě.

Smith je prototypem bytostně nevčasného romantického hrdiny, hrdiny drceného mezi neuspokojivou skutečností a nenaplnitelnými sny, který divoce prahne po lásce, ale zároveň musí ve svém citu tristanovsky trpět, protože žena-svět, kterou miluje, není skutečná, nýbrž ideální, a tudíž nedosažitelná. A tak je odsouzen k bolestné rozervanosti, neklidu duše, který mu nedovoluje setrvat na jednom místě, jako by mu země spalovala bosá chodidla, a tím jej nutila být neustále v pohybu. Ačkoli před ním štěstí leží na dosah, jako by jej neviděl – hledí příliš dopředu, do budoucnosti, pospíchá, neschopen trvale docenit přítomné; a s ním i věčné, které v sobě přítomné (implicite) obsahuje. Ve své nepřiznané sobeckosti vidí jen hladinu odrážející jeho vlastní zájem, povrch, kterého je možno se zmocnit, který je možno využít a následně opustit. Pro Pocahontas je Smithovo selhání velkou ranou, cosi v ní odumře. Pryč je Pocahontas, nacházející nadšení ve všem, co vidí, tak dětská, tak nevinná! Avšak s pomocí oddaného Johna Rolfa, který v ní znovu zažehne „životodárný elán“, nalezne drobnými krůčky cestu ven z „noci víry“, nechá se pokřtít (znovuzrodí se v Kristu) a prožitá krize se jí stane šancí k novému začátku.

Asketický John Rolfe, příklad osvíceného, pragmaticky založeného muže, který uvažuje střízlivě, nechybí mu trpělivost, píle a pokora, jako by byl Smithovým pravým opakem, tím, co Jung nazýval „stínem“. Když vchází na jeviště filmového světa, nastává jaro, čas oblevy a obrození. Co bylo plné příliš lidského neklidu, dochází božské trpělivosti. Co bylo bezvládně unášeno vpřed divokým proudem, zpomaluje a – vystaveno hřejivým slunečním paprskům – nalézá usebrání v širokém a pokojně plynoucím řečišti. „Je jako strom. Chrání mě. Ležím v jeho stínu.“ V Rolfově blahodárné společnosti se Pocahontas/Rebecce nezjevuje dosud nepoznané, novost náhlé a horoucí lásky – to vše již bylo. Proto také jejich společné chvíle nepodbarvuje mohutnící Wagnerova předehra k Rýnskému zlatu, která je nepsaným motivem radostného objevování nových světů (neboť je plná očekávání, lapání po dechu), nýbrž hladivé klavírní tóny. Vztah s Rolfem je opatrnější, zpočátku snad odměřený, plný pochybností. Rolfe nenaléhá, neboť ví, že Rebecca trpí obavami z další bolesti, další milostné rány – nadále se v ní převrací vzpomínky na neuzavřený vztah ke kapitánu Smithovi, který neodolal vábení tajemných obzorů, a bez rozloučení ji zanechal v Novém světě.

Láska mezi Rebeccou a Rolfem je jako jemné pohlazení listem po tváři – laskavá, poučená. Láska, která přichází pozvolna, nikoli jako náhlá průtrž mračen nebo silný poryv větru, který záhy ustane. Není to láska okamžitá, divoce přírodní, nespoutaná, vzývaná v tišinách prastarých hvozdů, láska napájená zurčivou radostí z poznávání nového – neznámého citu i tajemného Cizince -, ale láska vřelá, zemitá, šlechtěná i šlechetná, jaksi hlubší, „obolestněná“, která je úrodnou půdou pro rodinu a nový život. Láska, která netouží ovládat, ale být v souladu s Druhým i se světem – láska posvátná, která vidí přírodu, rajský libosad v sobě navzájem. Teprve skrze ni – onen nejhlubší prožitek mystéria milosrdného citu – se Rebecce vyjevuje, v čem spočívá skutečná plnost „blahobytí“, jeho nezjevitelné tajemství. „Matko, už vím, kde se skrýváš.“

Poselství Nového světa lze tedy shrnout do následujících vět: Nedojde pokoje ten, kdo nezachytí „barevný odlesk“ vytouženého ráje především uvnitř sebe sama (a skrze sebe pak v Druhých), kdo se domnívá, že bohatství se rovná přivlastňování viditelného světa, půdě, kterou můžeme zabrat a označit křížem, jenž bude říkat: „Toto je moje země.“. Pramen milosti vyvěrá všude kolem, jen se z něj napojit; dílem v nesměnitelných hodnotách, dílem v nenahraditelné kráse přírody, nejsilněji však v Životu jako takovém, onom zdroji nekonečného množství nových světů, jež teprve čekají na stvoření. V Životu, který se – navzdory ranám, jež utrží – stále a opakovaně pokouší dosáhnout ke světlu. Snad jako Pocahontas/Rebecca, která se odrazila od samého dna nejčernější skepse, kdy se život zdál vykloubený a nehodný žití, aby nakonec – v novém Novém světě, který pozbyl vzdáleností a hranic, s milující rodinou po boku – šťastně vplynula do řeky všehomíra. Neboť rodina je Stromem života, na němž vykvétá celý vesmír. To už je ovšem příběh docela jiného filmu…

…Věnováno Barunce…