(R)evoluce, která zrodila Planetu opic

by Lavran

Ve světle probíhajících arabských revolucí, nepokojů v ulicích britských měst a vášnivých demonstrací v řadě jihoevropských států, na které nejtíživěji dolehla prohlubující se ekonomická krize, se Zrození Planety opic jeví jako nebývale aktuální film. „Evolution becomes revolution“ (či méně výstižně „Místo evoluce… revoluce.“) hlásá úderné heslo na oficiálních propagačních plakátech, naznačující, že mezi evolucí a revolucí existuje mnohem hlubší než lingvistická spojitost. Není ostatně bez zajímavosti, že otec evoluční biologie Charles Darwin rozvíjel svou teorii o přírodním a pohlavním výběru zhruba ve stejné době jako Karl Marx svou koncepci dějinného vývoje, založené na ideji věčného konfliktu. Caesarovi na plakátu, kde bojovně pozvedá levici nad (r)evoluční masou primátů, schází už jen pověstný commandanteho baret a doutník. Nebo darwinovský plnovous – záleží na úhlu pohledu. Asi málokdo by pochyboval o tom, že evoluce je procesem přirozeným, kdežto revoluce nikoli. Co se však stane, když obě „voluce“ splynou, nebo si vymění pozice?

Pozornému divákovi jistě neujde, nakolik je Zrození Planety opic myšlenkově i tematicky spřízněno s Cameronovým Avatarem (2009). Oba filmy staví do popředí silné mužské figury, kterým však není lhostejný osud soukmenovců, a proto iniciují odpor proti autoritářským vykořisťovatelům. V obou filmech je boji i formování hrdinova charakteru propůjčen archetypální rozměr. Caesarův příběh od nalezence po vůdce zotročených, kterému se od utlačovatelů dostalo výchovy i vzdělání, dokonce křísí mýtus o Mojžíšovi a vyvedení porobeného lidu do Země zaslíbené. V jednom i druhém se věda obrací proti svým pánům: jak Jake, tak Caesar jsou nezamýšleným výsledkem vědeckého snažení, které motivovaly výhradně „dobré úmysly“. Oba hrdinové se pohybují na hranici dvou světů, aniž skutečně patří alespoň do jednoho z nich, a jsou nuceni k nevyhnutelné volbě druhové příslušnosti, která ovlivní jejich budoucí kroky. Stejně tak oba filmy spojuje nadřazování (krásy a nezlomnosti) duše nad tělo a neochvějné ekologické přesvědčení, které jde ruku v ruce s aktivní rezistencí vůči zvrácené logice tržního kapitalismu.

Pokud se ve Zrození vyskytuje nějaký antagonista, není jím příšerně přehrávající Tom Felton v roli sadistického syna správce útulku, ale cynismus oficiálních institucí, pro něž se život stává položkou na seznamu a falešně úhledný businessman Jacobs (David Oyelowo), řídící společnost Gen-Sys, kde je vyvíjen lék na Alzheimerovu chorobu. Nikoli Caesar se svou krátkodechou výtržností, ale právě Jacobs svými neuváženými rozhodnutími způsobí zkázu celému lidstvu, neboť nadřazuje opojnou vůni zisku nad zdravý rozum. Je však třeba říct, že na konečné katastrofě nese velký díl odpovědnosti i dobrosrdečný, ale natvrdlý vědec Will (James Franco), odmítající naslouchat oprávněným varováním své přítelkyně (Freida Pinto), že do řádu přirozenosti, jakkoli bohulibé jsou záměry, by se nemělo zasahovat.

Restart (z větší části nechvalně) proslulé filmové a televizní série, jejíž kořeny sahají až do bouřlivých šedesátých let, proto zřejmě nejvíce potěší sociálně a empaticky smýšlející část publika, které stále leží na srdci ideály svobody, porozumění, tolerance a odpovědnosti. A nebo beznadějné formalisty, jež pro změnu usadí vybroušený styl, k němuž se v letošní nabídce hollywoodských blockbusterů nabízí alternativa jen v Abramsově nostalgickém Super 8. Přesto není na místě očekávat cokoli historicky převratného. Přes strhující napětí, které se v několika okamžicích vyrovná nejlepším dílům sovětské montážní školy, není styl revoluční ani evoluční, prostě jen dokonale funkční vzhledem k potřebám vyprávění.

Právě skrze styl jsou promyšleně přenášeny divácké sympatie na rebelující primáty, jejichž očima je podstatná část filmu nahlížena. (Jak naznačuje již dramatický nájezd kamery do oka polapené šimpanzice Bright Eyes/Jasnoočky v úvodu.) Caesarovu postupnou proměnu z nevinného mláděte v sebejistého vůdce opičí vzpoury odráží fascinující práce s detailem. S přibývajícími minutami je jeho tvář stále častěji zabírána ve velkých detailech s rozostřeným pozadím, čímž vynikne i ten nejjemnější projev emoce a pochopitelně i obdivuhodná zručnost animátorů. Jak si osvojuje nové grimasy a gesta, jako by na jeho obličeji a těle přibývalo drobných detailů i bez přiblížení, dokud se nezdá, že nejen on, ale i ostatní počítačově vytvořené opice jsou životnější než jejich lidské protějšky, které se naopak zplošťují do plakátových karikatur, vyčerpávají svou přidělenou roli a postupně mizí z vyprávění. Pocit radosti z volného pohybu a rozrušení naopak vyjadřují spektakulární průlety prostorem či nápadné jízdy; výběhem v útulku, napříč rodinným domem či kolem ocelové konstrukce Golden Gate Bridge, na kterém se odehraje závěrečný bitva o cestu na svobodu. Speficickou (a významově podstatnou) variací tohoto snímání, je závratný spirálovitý pohyb kolem kmene stromu, kdy odpoutaná kamera následuje Caesarův triumfální šplh do výše. Ve chvíli kdy propukne vzpoura a opice vyrazí napříč ulicemi San Francisca, převažují pro změnu letecké celky, které zdůrazňují jejich počet a zároveň podtrhují nově nabytou volnost.  Precizní je ovšem i střih (Conrad Buff, Mark Goldblatt), a to zejména ladné přechody mezi scénami, které jsou obvykle řešeny tzv. match cutem, tj. střihem na základě vizuální podobnosti mezi záběry. To vše podbarveno fantastickou hudbou Patricka Doyla, která kombinuje moderní orchestrační postupy s africkým chórem a bohatou paletou perkusí.

Zrození obecně působí dojmem, že si každého trikového záběru považuje jako čehosi vzácného, a třebaže i v něm dojde na jeden atraktivitě poplatný “money shot” s gorilou naskakující na vrtulník, dávkuje triková kouzla s rozvahou a vždy pro konkrétní účel, takže se nikdy nestanou planou pastvou pro oči. Ano, styl na sebe – právě pro svou ostentativní důslednost – do jisté míry strhává pozornost, ale nikdy nepřestane sloužit vyprávění, nikdy nestojí sám o sobě a pro sebe. To je snad také důvod, proč Zrození v tolika divácích vyvolává nostalgické vzpomínky na zašlou předdigitální éru, kdy byla tvorba speciálních efektů nesrovnatelně obtížnější, a tudíž i méně marnotratná.

Aura poctivosti ostatně obklopovala i původní Planetu opic (1968), s jejímž odkazem scénář Zrození vědomě (a mnohdy nesmírně rafinovaně) pracuje. Variována, resp. zrcadlově překlopena je již výchozí situace zápletky, tedy zajetí hlavního hrdiny a jeho vzpoura proti věznitelům. V roce 1968 se v okovech ocitl bílý muž, který se tak na vlastní kůži stal obětí rasové diskriminace ze strany opic (potažmo černochů). Rok 2011 logicky navrací situaci do – z pohledu dějin fikčního světa – „přirozeného“ stavu. Dobově sarkastický tón sice nahrazuje humánnějším soucitem, společensko-kritický rozměr však zachovává. Slavná věta „Take your stinking paws off me, you damned dirty ape!“, kterou původně vyslovil Charlton Heston, je opětovně vložena do úst bílému charakteru, tentokrát však z pozice utlačovatele, neboť vězněným je inteligentní lidoop, jehož matka byla přivlečena z africké džungle. Do hledáčku se vedle obav z cizího (opakovaně připomínaných vyděšenými pohledy lidských postav) dostává i dějinné memento otroctví.

Planeta opic však nebyla jen dodnes platnou obžalobou rasismu a xenofobie, ale také lidské nepoučitelnosti válkou a upozorněním na zneužití vědy. Ta sice dopravila do vesmíru posádku nešťastné lodi Ikarus – o jejímž letu jsou dvě letmé zmínky i ve Zrození -, byla to však také ona, která vydláždila cestu (r)evoluci lidoopů. Ve filmu sice není jasně vysloveno, co ke zkáze civilizace vedlo, vzhledem ke studenoválečnému děsu z jaderné války si však můžeme snadno domyslet, že šlo právě o jaderné zbraně. Bezprostřední hrozbu katastrofy vyslovuje slavná pointa na pobřeží, kde Taylor (Charlton Heston) spílá lidské malichernosti před troskami Sochy Svobody: „You Maniacs! You blew it up! Ah, damn you! God damn you all to hell!” Zrození strašáka globálního konfliktu nahrazuje “modernějším” děsem z virové pandemie, což je motiv, který se v hollywoodském filmu zjevoval zejména v 80. letech, tedy v době, kdy byl identifikován virus HIV. Konec lidské dominance nad světem je však mnohem více než selháním vědy průsečíkem nešťastných okolností a nezřízené chamtivosti, třebaže v základu je na vině snaha o vměšování se do přirozenosti přírodního (evolučního) dění. Nejen na celkovém vyznění, ale i v drobných detailech lze dobře demonstrovat proměnu dobového kontextu, v němž filmy vznikaly, a který odráží. Mimo jiné se tak bohužel prokazuje, že mnohé civilizační potíže sice částečně zmizely, jiné se však nemění ani po více jak čtyřiceti letech a nové jim přispěchaly na pomoc. Nabízí na ně Zrození Planety opic nějaký lék?

Ačkoli se to na první pohled může zdát, snímek nás rozhodně neponouká k řešení nespokojenosti se stavem světa násilným povstáním. Naopak nám připomíná, že pro odstartování změn k lepšímu mnohdy stačí vyslovení či naznačení prostého “Ne!”, které může nepředvídatelně rezonovat užaslým tichem a na konci své cesty spustit nenadálou lavinu novot – bez jediného výstřelu. A to je velmi osvěžující. Velkým problémem dnešního světa je to, že lidé příliš často podléhají svazující iluzi, že jako jedinci nemohou s průběhem nadindividuálních okolností nic udělat, že je lepší vyčkávat, než se objeví někdo, kdo za ně problémy vyřeší. Narozdíl od Caesara, který již dosáhl svého, si však nemůžeme dovolit skrývat se v korunách vysokých sekvojí a nerušeně vyhlížet nový úsvit. Je třeba se probrat z letargie!

Pokud je totiž možno nějak číst šíření viru nad mapou světa, které doprovází část závěrečných titulků, tak jako (r)evoluční ozvěnu nenávratného procesu, který spustilo necitlivé zasahování do zákonitostí přírody. Caesar fakticky netouží po krvavém převratu, ale po svobodě a skoncování s úzkostí a nerovnostmi, které pociťuje v zajetí – ať už za kruhovým oknem půdního pokoje, odkud má výhled do vábivých korun okolních stromů, nebo ve špinavé kleci chovné stanice. Je tedy jeho vzpoura opravdu revolucí, když pouze následuje instinkt a volání po spravedlnosti, třebaže vyhrocené zlostí? Ta pravá revoluce možná zatím proběhla úplně někde jinde a vykonali ji lidé; a to ve chvíli, kdy nenávratně porušili křehkou harmonii života. Ve chvíli, kdy se jejich přičiněním stala evoluce (r)evolucí.

IMDb, CSFD, Rotten Tomatoes, Box Office Mojo