Filmové a profánní

Poznámky (nejen) o kinematografické povaze světa

Rubrika: Glosy

Ani stín pochybnosti (několik poznámek k filmu Skyfall)

Každý nový bondovský film, tak jako je tomu u všech dlouhodobých filmových či televizních sérií, je nucen se vyrovnávat (ať už kvalitativně či jinak) s odkazem svých předchůdců – s tím, co již bylo řečeno a vykonáno. Dnes, kdy bondovská série dosáhla již 23. dílu, je tato potřeba možná silnější než kdy dříve; nehledě na to, že agent s kódovým označením 007 se již dávno stal svého druhu vlastnictvím lidových mas. Nejen, že jej zná snad úplně každý, na koho si při dobré vůli vzpomenete, stejně tak ale mají všichni poněkud sobecký dojem, že zcela přesně ví, jaký by měl James Bond být, co by měl říkat, jak by se měl chovat, oblékat, jaké auto by měl řídit, atd.

Ačkoli oba předešlé díly s Danielem Craigem v hlavní roli, které bondovskou sérii začaly takříkajíc od píky, tedy návratem do počátků Bondovy kariéry (a zároveň i blíže k Flemmingově literárnímu předobrazu), přinášely mnohdy nápaditou hru s emblematickými bondovskými znaky („gunbarrel“, Bondův oblíbený nápoj, tradiční repliky, status bondgirl…), a Quantum of Solace (r. Marc Forster, 2008) dokonce i s netradičními stylovými prvky umělecké kinematografie (především mám na mysli pohlcující moc detailu, úspornou náznakovost a spojování hlavní akce s okolním prostředím dle postupů intelektuální montáže – viz silová honička po střechách italské Sienny, kde je z Bonda a pronásledovaného prostříháváno na koňské závody či mistrovská scéna z představení Pucciniho Toscy, v níž se scénické drama přirozeně prolne s dramatem bondovským do jednoho celku, nikoli nepodobně jako je tomu v Hitchcockově Muži, který věděl příliš mnoho z roku 1956), žádný z nich se s bondovskou pamětí, kumulující se již několik desítek let, nevyrovnal nijak hlouběji. Nevyřčená otázka, zda se bondovský koncept přes dílčí inovace přeci jen nevyčerpal, stejně jako otázka, zda má stále co nabídnout v době, kdy musí čelit silné konkurenci v osobách Jasona Bournea či Ethana Hunta, tak podvědomě stále čekala na rozhřešení.

Ne tak u nejnovějšího bondovského dobrodružství s víceznačným názvem Skyfall, které pro bondovskou sérii představuje podobně zásadní moment, jako svého času přestavoval Temný rytíř (r. Christopher Nolan, 2008) pro komiksové adaptace – režisér Sam Mendes se ostatně nijak netají tím, že právě Temný rytíř byl pro celkové pojetí Skyfall (namnoze rafinované tím, že zdánlivě působí nebondovsky, tak jako Nolanův Batman nekomiksově) nejbližším zdrojem inspirace. Bondovka Skyfall, která jistě mnohým přijde dosti tradiční svým „staromilským“ vyzněním, se výše zmíněným otázkám staví čelem, a to tak, že je přímo tematizuje coby (zprvu) spor a (nakonec) smíření starého a nového. Minulost série, ať už v jejím jménu bylo napácháno cokoli, tak není pouze zdrojem odkazování a hry pro pozorné diváky (ačkoli i tak samozřejmě dojde na mnohé vtipné momenty – viz např. skutečnost, že Bondův nepřítel Silva řídí své operace z opuštěného ostrova, oblíbeného to zázemí bondovských arcipadouchů), ale živoucí stopou jedinečné identity. Ba co více: z kladného vztahu ke starejm dobrejm časům, k tomu, co se nelze odestát, co namnoze utváří podobu přítomnosti i věci budoucí (po vzoru přijmutí stínových aspektů osobnosti v jungovské psychologii), je učiněna hlavní myšlenka filmu.

Ta organicky prorůstá nejen výrazný styl, nýbrž také vnitřní, obsahovou rovinu filmu – obé jde ostatně ruku v ruce. Navenek je to slyšitelné zejména v Newmanově hudbě, která sice mnohem více vsází na táhlé atmosférické plochy než na konkrétní hudební témata, která se přesto nikdy nezbaví silného nostalgického nádechu (klasická bondovská témata jsou variována často, pouze se málokdy dočkají plného provedení). Na první pohled zaujme také nápadná rozvláčnost, připomínající rané bondovské filmy s Seanem Connerym (drobné srovnání: zatímco v energickém Quantum of Solace se ustavující scéna zpravidla odbyla v jednom, dvou krátkých záběrech s titulkem, Skyfall činí z ustavující scény cosi na způsob trpělivé taneční kreace; nové prostředí je vždy představováno v dlouhém řetězci sousledných záběrů – a v podobně nespěchavém tempu se koneckonců odvíjejí i dialogové scény), která se porůznu snoubí s výtvarnou oslnivostí a vizuální metaforikou (siluety a stíny), nemající v rámci bondovských filmů obdoby. Pokud jde o vnitřní pohyb filmu, je v této perspektivě klíčový motiv Bondova stárnutí a fyzické opotřebenosti, tomuto motivu analogická snaha politických kruhů omezit působnost MI6 coby přežitku minulých dob, jakož i etická variace téhož, vtělená do nutnosti nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí a činy, které za sebou vláčí stíny možných následků. Co přitom funguje jako jednotící prvek, který rovinu formální i obsahovou váže dohromady, a čím je Skyfall v rámci bondovského univerza ve výsledku tak radikálně novátorským dílem, je silný obrazotvorný potenciál vyprávění. Odkud se bere, odkud vyvěrá?  Především z bohaté stínové metaforiky.

Již dříve jsem napsal, že odhalení povahy hororového monstra může napomoci k odhalení povahy celého filmu, v němž se dané monstrum objevuje – u klasických záporných charakterů tomu dle mého soudu není jinak. Skyfall pokračuje v trendu nastoleném již Casinem Royale (r. Martin Campbell, 2006), totiž v linii padouchů, kteří spíše než cíle globální – ovládnutí či zničení světa – sledují osobní prospěch, osobní pohnutky. Bardemův nevyzpytatelný záporák Silva (v lecčems odrážející Ledgerova Jokera), zhrzený/padlý agent MI6, se vynořuje „ze stínu“ (svědomí) za jediným, ale o to promyšlenějším cílem: aby svým bývalým zaměstnavatelům – a hlavně „matce“ M, která jej svým rozkazem kdysi odsoudila k pomalému mučení – splatil jejich hříchy. („Myslete na své hříchy.“ připomíná nejednou.) Silvova děsivost přitom pramení z jisté zlovolné nehmotnosti, až všudypřítomnosti, s jakou jej zprvu tušíme kdesi v pozadí – téměř do poloviny filmu vystupuje coby tajemný přízrak, který sice nevidíme, ale jehož je, jak se dozvíme z dialogů, třeba se obávat -, a s jakou se později vynořuje na zcela nečekaných místech. Dokonce ani obligátní zjizvení, dávající najevo pokřivenost antagonistova charakteru, není u Silvy patrné navenek, nýbrž Silvou skrývané za masku pěstěného vzhledu, tedy působící zevnitř jako pozřený jed, pomalu rozežírající útroby (což, jak se ukáže, je doslova myšlenou skutečností).

Boj se stínem je ostatně předjímán již úvodní titulkovou sekvencí, v níž Bond střílí po vlastních stínech – jeden se nakonec protáhne na stěnu, kde nabere Silvovu podobu. Tím je zároveň naznačena spřízněnost, jíž jsou k sobě Bond a Silva – jako rub a líc – poutáni: nejen, že perfektně znají tajnou službu „zevnitř“, což činí krajně obtížným předvídání budoucích Silvových kroků, ale na hlubší rovině je také spojuje rozhodnutí náhradní „matky“ M, jímž byli v zájmu obecného blaha odsouzeni k symbolické smrti-oběti: do stavu stínové existence, bytí-nebytí. Vždyť stínovým charakterem, někým, kdo není ani živý, ani mrtvý, kdo se pohybuje na rozhraní dvou světů – světa klasické špionáže, kde bylo zlo a dobro jasně polarizováno a zdánlivě neprůhledného světa (post)moderního, kde největší nebezpečí již nepředstavují organizace, ale stíny jednotlivců, jakož i plíživá krize maskulinity -, se tentokrát stává sám agent 007, a to od samého úvodu filmu (mnohé napovídá již to, že do prvního záběru filmu stupuje jako rozostřená silueta).

V závěru úvodní honičky, která začíná v ulicích Istanbulu a vrcholí kdesi v horách na střeše jedoucího vlaku, je Bond nešťastnou náhodou „zastřelen“ a prohlášen za mrtvého. Ozvěna pádu z oblohy do rozbouřených peřejí, odkrývající první významovou fasetu titulního názvu, i trvalá jizva, kterou si po tomto zásahu odnáší, jsou jakýmsi neviditelným ostnem Bondova (fikčního i skutečného) stárnutí a nepatřičnosti ve „statečném novém světě“ (brave new world), kde velké a hrdé, ale namnoze pomalé a nadále neefektivní plachetnice, pozbývají smyslu – jak krásně naznačuje rozhovor mezi Bondem a novým Q před nostalgickou Turnerovou malbou The Fighting „Temeraire“ tugged to her last berth to be broken up (1839), na níž  je zachycena válečná loď Temeraire, kterak je tažena do přístavu k poslední neveselé misi, demontáži. (Pozornosti by jistě neměl uniknout půvabný detail v poslední scéně filmu, v níž se po přestálé krizi opětovně ustavuje bondovský svět ve staro/nové podobě. Na stěně kanceláře M, kde se závěrečná scéna odehrává, lze totiž spatřit malbu se vskutku triumfálním výjevem – eskadrou plachetnic, která s rozepjatými plachtami brázdí otevřené moře.) Během filmu se Bond nesčetněkrát ocitá nebezpečně blízko dalšímu pádu, na pomezí života a smrti, s děsivou hlubinou za zády, hrozící jej pohltit. Ukázková je v tomto ohledu jednak nesmírně napínavá a vynalézavá sekvence z Šanghaje, pravděpodobně odkazující k slavnému zrcadlovému finále Wellesovy Dámy ze Šanghaje (1947), v níž Bond stopuje nájemného zabijáka do závratné výše mrakodrapu, aby se s ním nakonec utkal v úchvatné stínohře na pozadí neonového města, jednak boj tělo na tělo pod jezerním ledem z akčního vyvrcholení ze skotského venkova.

Bonda ovšem neohrožuje pouze opětovný pád do hlubin, nýbrž také „padající obloha“, ať už se jedná o přesměrovanou soupravu metra, kterou je téměř zasažen při ponásledování Silvy londýnským podzemím, nebo o pomyslnou lavinu (politických) okolností, hrozící jej odsunout v zapomnění, jíž se však úspěšně vzpírá staronovými triky. Uhrančivé finále filmu, odehrávající se kdesi na skotské Vysočině, jejíž pahorky a tichá údolí objímá neprostupná mlha – snad mlha paměti -, ovšem prozradí, že titulní název Skyfall značí více než jen pád (z) oblohy, výslunní a zájmu, nýbrž rovnou hloubku Bondovy minulosti, její dávnou původnost: místo, kde se Bond narodil a kde vyrůstal, kde měli domov jeho předci. Cesta za akceptováním vlastního stínu – pro Bonda samotného i bondovskou sérii jako takovou – se tak příznačně uzavírá právě zde, na místě, kde se vše počalo, odkud vše vyrůstá. A to formou pro bondovské filmy vskutku ojedinělou: jako špinavý souboj ve stylu Peckinpahových Strašáků (1971), jehož hlavními aktéry jsou černé siluety na pozadí hořícího domu. Stíny minulosti, které jsou, slovy Tennysonovými, možná oslabeny „časem i osudem“, ale vzor tomu nadále „vyzbrojeni vůlí bojovat, hledat, nacházet a nepodvolit se„.

Reklamy

Metál pro Válečného koně

Většinové kritické přijetí Válečného koně je smutnou ukázkou situace, kdy se nějaké nečekaně rafinované mainstreamové dílo stane pastí pro všechny, kdo odmítají vidět „kulturní povrch“ jinak než v jeho „povrchovosti“, tedy aniž by se ptali, proč se nám zjevuje právě povrchními gesty, a co tato gesta znamenají, jinými slovy, aniž by se ptali po jeho hloubce. Je-li ovšem na Spielbergově posledním filmu něco kýčovitého a laciného, pak je to jedině ostentativní sebejistota těch, kdo jej za kýčovitý a laciný označují. Ano, příběh je bezesporu velmi banální a konvenční, banální a konvenční ovšem není způsob, jakým je prezentován. Bohužel pro Spielberga však většina zdejších diváků neoplývá nikterak hlubokým povědomím o filmové historii, resp. o tradici hollywoodské kinematografie, a co je horší, stejně tak schopností vystříhat se letitých předsudků, vůbec o filmech jakkoli přemýšlet, empaticky se do nich ponořovat, nechat se jimi okouzlit bez nutného pocitu trapnosti.

A přitom by do začátku stačilo tak málo; povšimnout si, jak uměle jsou nasvíceny scény na anglickém venkově, aby co nejvíce evokovaly předválečnou „studiovost“, syté barvy vidět jako nápodobu technicolorové barevné palety, naslouchat Williamsově hudbě jako dozvuku prací Maxe Steinera či Franze Waxmana, atd. Nápaditou hru (ne)prostupnosti kašírované pohádkovosti a mrazivé horečnatosti válečného běsnění rozehrává Spielberg na půdorysu dnes již kultovních dobrodružství Victora Fleminga, kterého vždy považoval za velký vzor, ale též westernové mytologie Johna Forda. Od prvně jmenovaného pochází například vysmívané černé siluety na pozadí plamenného západu slunce, stejně tak plakátová idyličnost scén mezi francouzskou Dorotkou Emilií a jejím „kouzelným“ dědečkem. Válečný kůň však není pouze poučenou poctou kinematografickým vzorům, resp. klasickému Hollywoodu a jeho představitelům, k němuž se z podobných pozic vztahuje například i Luhrmannova Austrálie, ale také fascinujícím komentářem k proměně chápání role a postavení zvířete ve filmu – a to opětovně zejména v hollywoodském kontextu (viz zajímavý článek Jana Gregora v Respektu).

Po Zrození Planety opic tak máme v brzkém sledu možnost vidět již druhý velkofilm, který je vyprávěn z pohledu zvířete, a co více, natočený takovými technologiemi, které umožňují, aby zvířeti nebyl při natáčení zkřiven jediný chloupek. Zvířecí optika pochopitelně podmiňuje i formu vyprávění, v případě Válečného koně vyprávění „štafetové“ (pro srovnání doporučuji snímky Winchester ’73 či Hvězdy na čepicích), což zdůrazňuji zejména pro ty, kteří jej z toho či onoho důvodu považují za nespojité. Přestože toho o Velké válce bylo již natočeno přehršel, zatím nikdo (pokud je mi známo) si netroufl zobrazit její hrůzy pohledem zvířete trpícího mezi ostnatými dráty – a tím ono utrpení umocnit. Válečné výjevy, v nichž Kaminského mistrná kamera přichází o klasicizující malebnost a dokumentuje zákopové peklo spektakulárními jízdami nebo ruční bezprostředností, se přitom směle vyrovnají tomu nejlepšímu, potažmo nejintenzivnějšímu, co bylo dosud na dané téma natočeno, ať už vzpomenu uhrančivost Kubrickových Stezek slávy (1957), vpravdě převratné, ale pozapomenuté Dřevěné kříže (1932) Raymonda Bernarda, Na západní frontě klid (1930) Lewise Milestonea či melodramatickou Přehlídku smrti (1925) Kinga Vidora, k níž má Válečný kůň (alespoň žánrově) zřejmě nejblíže.

O Tintinovi jsem to svého času říci nemohl, ale Válečný kůň je dobrý film, v mnoha ohledech dokonce výjimečný. A jako takový si zasluhuje, aby nebyl vnímán skrze prsty povýšenosti, ale se snahou o pochopení, bez cynismu, i kdyby se jednalo pouze o uznání pozitivních lidských hodnot, jež nám s velkolepě naivní upřímností, tolik příbuznou hrdé griffithovské sentimentalitě, předkládá. Podobně jako jiní spielbergovští hrdinové, přicházejí kůň Joey i chlapec Albert překotnými dějinnými okolnostmi o nevinnost, uzrávají tváří v tvář ukrutnostem vnějšího světa. Jsou nuceni projevit mezní odvahu, obětovat pot a krev na poli domácím, úrodném, které se zavážou společnými silami obdělat, aby Albertova rodina nepřišla o dům a pozemky, ale také na poli bitevním, poli osetém smrtí, kde každý na vlastní pěst odolává pozvolné ztrátě sebe sama. V závěru však opětovně nalézají, upevňují to trvalé a přetrvávající, co jim umožnilo zachovat si odhodlání i v té nejtemnější hodině, v okamžicích “daleko od všech sluncí”.

Lyrosofie a její velký objev

Paul Veyne, autor knihy Věřili Řekové svým mýtům?, se domnívá, že dítě, podobně jako archaický člověk, má schopnost nazírat skutečnost ze dvou úhlů, že dokáže vidět profánní i posvátný (magický) rozměr skutečnosti zároveň, aniž by jej to znepokojovalo, nebo mu to přišlo podivné. Myslím, že v Epsteinově lyrosofii, která se v pascalovské tradici pokouší sblížit rozum a cit, jde o něco podobného. Vidět dvojitě. Vidět plněji.

Dle Epsteinova mínění spatřuje lyrosof skutečnost jakoby dvakrát. Rozumem a citem, jejich součinností. Lyrosofie je pamětlivá bezprostředního citového hnutí i zralého promýšlení v odstupu, nevyvyšuje jedno nad druhé, respektuje přednosti i nedostatky obou (proti)stran. De facto je tedy zdvojeným poznáním, poznáním syntetizujícím, které umožňuje hlubší proniknutí do podstaty věcí, a ve výsledku pokorné nazření (o patro) vyšších pravd, jež se vzpírají nepružnosti extrémů.

Lyrosofie je dnes bohužel připomínána okrajově, v nejnovějším filmu Martina Scorseseho Hugo a jeho velký objev, k němuž si dovolím připojit několik poznatků, se nicméně dočkala zasloužilého oživení.

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té „nejprimitivnější“ (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým.

Pravděpodobně nepřekvapí, že hlásnou troubou onoho dětského, naivního pohledu (myšleno bez pejorativních konotací!) byl svého času právě impresionistický filmař-básník Jean Epstein. Jak sám napsal, film vnímal jako „nadpřirozený svou podstatou“, jako mystický. Proto i fotogenie, schopnost filmové kamery obohatit realitu o specificky poetickou kvalitu, nabývá v jeho popisech (na rozdíl od lehce uměřeného kolegy Louise Delluca) bezmála magických vlastností; odhaluje „šepot“ věcí, neviditelná hnutí života, odtajňuje emoce a skrytou duchovnost, po vzoru animistického náboženství nechává promlouvat obyčejné předměty, stejně jako lidské tváře. Pro Epsteina se filmová kamera stává čímsi bezmála organickým, neřku-li temperamentním, strojem s vlastní osobností, vřelostí, subjektivitou, lidskostí. Epsteinova kamera je schopná.

Aplikovaná lyrosofie.

Vztah lidského a strojového, přesněji moment, kdy stroj magicky ožívá lidským vkladem, je jedním z ústředních témat Scorseseho filmu. Ačkoli je stroj (rozum) sám o sobě němý, nehybný, postrádá živočišné teplo, k životu jej přivádí vanutí lidské duše (cit). Vyjádřeno slovníkem filmu: klíč ve tvaru srdce, jímž se odemyká tajemství Mélièsova automatona, humanoidního stroje s tušenou hloubkou. Je svůdné, příliš svůdné vidět v automatonových podivně znepokojujících očích metaforu kinematografu, resp. filmu jako výdobytku lidského rozumu, stroje s nelidskou optikou, kterému dodává expresivitu (a schopnost opětovat pohled) lidská srdečnost. Děj filmu, jenž vrcholí dojemnou Mélièsovou „apoteózou“, tuto vzletnou domněnku pokradmu posiluje.

Jako oddaný filmový nadšenec si Scorsese jistě uvědomuje, jaké nebezpečí filmu hrozí, pokud jeho diváci přijdou o pomyslnou „jiskru v oku“, která ve filmu zažehává přesahující rozměr, pokud se jim uzavře cesta k radostnému opojení toho, kdo vidí zahradu za domem velkou, tajemnou a nebezpečnou… Již Susan Sontagová prozíravě spojovala smrt filmu s úpadkem cinefílie, tedy osobního, do jisté míry reakčního druhu diváctví. Scorsese není tak apokalyptický a představy o skonání filmu do svých „autochromatických“ peripetií nezahrnuje. Ba naopak, zdá se, vkládá bezmeznou důvěru ve víru, že láska (k filmu) může být zavčas znovuoživena, a že má navíc léčivé účinky. Uchýlím-li se opětovně k hugovské rétorice, každý stroj, zvláště stane-li se přespříliš mechanickým, potřebuje čas od času opravit. A to citovým vpádem, jenž představuje tvořivý mechanismus lyrosofie.

Nakolik potřebná je lyrosofická „etika středu“ při setkání s filmem, dokazují dnes a denně odstrašující příklady mnoha „moderních cinefilů“, pro něž se film zredukoval na intelektuální, měřitelné dobrodružství. Kde chybí cit, tam vládne strnulost a neosobní chlad. Copak ale film není médium nesené pohybem? A copak není možno se jej zmocnit rozumově a zároveň ohleduplně, bez umenšení unikavého, kontemplovat posvátné, transcendující, které vyzařuje? Je snad Hugo svým způsobem adresován právě jim?

Objevily se názory, že idealizace filmové historie, které se Scorsese v Hugovi dopouští, je bezmála zpátečnickým gestem. Něco takového však může napsat jen někdo, kdo zapomněl, co objektivizuje cinefilův vřelý vztah k pohyblivým obrázkům. Pramálo záleží na tom, zda je zděšené uhýbání prvních diváků před nafilmovaným příjezdem vlaku překonaným, vyvráceným mýtem. Stačí se jen pozorně zadívat do Hugových blankytně modrých očí, které ze skrytu obzírají tatiovsky vřelý mikrosvět nádraží-nostalgie, a možná spatříte sami sebe, jak poprvé usedáte před vyčkávavě prázdné plátno, na němž se v příštím okamžiku rozevře bohatost vnitřního světa. Dětství si může omylnost a senzační zkreslení dovolit. Vlastně jej, aby bylo dětstvím, vyžaduje.

A především – na stavu dětství není nic špatného. Jak by také mohlo, když nevidí jednou, ale rovnou dvakrát, stereoskopicky?

———————————————-

* Asociativní poznámka pod čarou: Dnes už víme, že vzpomínáme kinematograficky (mimo jiné proto, že vzpomínky uchováváme ve formě filmových záznamů nebo fotografií), že naše sny jsou kinematografické povahy a mnohé z představ a obrazů, jež chováme v (kolektivní) paměti, k nám přišlo, bylo podstrčeno právě z filmu. A Scorsese si je tohoto fenoménu dobře vědom. Když Hugo v jedné scéně vzpomíná na zesnulého otce, je vynořování se obrazů z paměti doprovázeno hlukem filmové promítačky…