Super 8 / Blízká setkání nostalgického druhu

by Lavran

Všichni máme své vzory. A všichni se s nimi v určité fázi života musíme vypořádat. J. J. Abrams si k tomu vybral svůj třetí celovečerní film. Příznačně však první podle vlastního námětu, resp. kombinace dvou různých nápadů, pro které samostatně nenašel uplatnění. Příběhu o skupince dětí z malého města, které natáčejí amatérský film na formát 8mm (sociální drama) a banální historky o havárii nákladního vlaku, který z Oblasti 51 převážel přísně tajné materiály a mimozemšťana se špatnou náladou (sci-fi). Prvotní tázání by proto mělo směřovat k tomu, nakolik se oba náměty/žánry podařilo stmelit, zda je mezi nimi poznatelný šev či nikoli. Můžu rovnou odpovědět, že ano i ne. Počáteční schizofrenní stav je totiž rozveden coby dominanta, určující prvek celého díla a dvojakost je tak elegantně povýšena na ctnost.

Uvedu pár příkladů. Z dvou námětů a linií akce (osobní/romantické a “profesní”) vyplývá dvojice katastrof, které jednotlivé linie nastartují – v té osobní je to úmrtí matky, v té “profesní” vykolejení vlaku a únik monstra. V průběhu vyprávění dochází ke střetu dvou světů (uzavřeného mikrokosmu maloměsta se světem “tam venku”, světem vnějším, který v městečku naruší běžný život a vyprovokuje změnu, ale i světa dětského se světem dospělých), ústřední roli v něm hrají dvě dysfunkční, minulostí poznamenané rodiny bez matky a navzájem si odpovídající dvojice zrcadlových postav. Zvláště nápadná, protože často upomínaná, je podobnost mezi hlavním dětským hrdinou Joem a mimozemšťanem. Oba jsou modeláři, oba se pokoušejí něco složit (jeden rodinu, druhý kosmickou loď, aby se mohl vrátit domů) a dokonce mají shodné rysy v obličeji. Podvojný je ovšem i styl, který se přelévá mezi moderní abramsovskou dynamikou, která vyniká zejména v akčních scénách (fenomenální vlaková nehoda) a mnohem uměřenější pastiší raně osmdesátkového Spielberga (utlumená barevnost, použití objektivů z šedesátých a osmdesátých let, větší statičnost), která Abramsův ornamentálně-kinetický rukopis – jako stvořený pro hi-tech špionážní thriller a zářnou budoucnost Star Treku – zbytečně omezuje v rozletu. Z jeho ojedinělého stylu, který tolik připomíná obcházení a přehlížení stavby z období dynamického baroka, stavby plné napětí, neklidu, vnitřního pohybu a pnutí, je v plné míře zachováno to zdánlivě méně nápadné: kromě práce s oblíbenými barvami (žlutá, modrá, červená) zejména prvky, které prozrazují jeho kořeny v televizní tvorbě, tj. důraz na detaily a natáčení dialogů dlouhoohniskovými objektivy.

Do jakých drobností je film promyšlený, pokud jde o formu, odkazování a hrátky s vyprávěním, dokazuje mnohé – nejen vrstevnaté zdvojování. Vždyť i pověstný MacGuffin, předmět, jehož účelem je poutat diváckou pozornost a motivovat jednání postav, zde vtipně nemá jednu, ale rovnou tisíce částí. To je nepochybně zábavné, ale nebudeme si nalhávat do kapsy, že by něco takového (samo o sobě) činilo film trvale hodnotným. Hlubší pohled snadno odhalí, že sebejistý, řemeslně precizní obal obepíná pouze kulisu, za níž se toho příliš inovativního a pevného neskrývá. Tedy kromě spolehlivých vzorců a podezřele navoněné nostalgie, která je ve své konejšivé iluzivnosti víc nebezpečná než přínosná, protože otupuje kritičnost. Podobnost s Rošťáky (děti zachraňují situaci, kterou nejsou schopni řešit paralyzovaní dospělí), Blízkými setkáními třetího druhu (mimozemšťan se zdá být poněkud nepřátelský, aby se postupně ukázalo, že je pouze zoufalý a vystrašený), Badateli a E.T.m není čistě náhodná a unikla by snad jen někomu, kdo poslední tři dekády prožil na odvrácené straně Měsíce. Super 8 si od každého bere trošku, jen od E.T.ho trochu víc. Částečně přejímá jeho zápletku, místo a dobu děje, ale i většinu ústředních témat; krizi rodiny, dospívání, únik z reality do fantazie, demytizaci předměstského života. Kde je však mezi nemotorným mimozemšťanem a Elliottem vyklenuto hluboké spojení, kdy jsou jejich životy protkány v jedinou sounáležitou bytost, je vztah mezi Joem a “Cooperem” (jak byl mimozemšťan familiérně nazýván během natáčení) veskrze chladný, neosobní a čistě účelový. Super 8 se s úspěchem ohlíží zpět, zdatně napodobuje a křísí specifický humor i mysteriózní atmosféru, a proto se mu snadno podléhá, ale kromě většího objemu prolité krve nepřináší nic trvalého, ba častokrát necitlivě ubírá a banalizuje; popularizuje limonádu. Celé finále, v němž všechno náhle, příliš náhle a snadno zapadne do sebe, je sice emocionálně vypjaté a bravurně zinscenované, plyne však jeho velkolepý účinek z toho, že je silné samo o sobě, že je přirozeným vyvrcholením dramatu nebo z toho, že jsme se nechali ošálit líbivým vzpomínáním, náhlým přívalem vypočítavé nostalgie? Hrdinové si možná užívají zaslouženou katarzi za dojemného doprovodu Giacchinovy williamsovské hudby, já se však cítil poněkud podvedený.

Možná je to tím, že v současnosti intenzivně promýšlím vlastní postoj vůči světu, míru odpovědnosti, kterou k němu mohu zaujmout, ale před Super 8 dám vždycky přednost jakémukoli blockbusteru, který je něčím víc než jen opojnou hříčkou, který dokáže být přemýšlivý, aktuální a přínosný, podobně jako Zrození Planety opic, o kterém jsem zde psal nedávno. Pokud je pro Super 8 nějaký záběr skutečně emblematický, je to detail tváře hlavního hrdiny v závěrečné scéně, kdy se kamera pomalu přibližuje k jeho dobrodružstvím umouněné tváři, z níž vystupuje vědoucí úsměv a fascinací rozšířené oči. (Oči, které hledí na resuscitovaný klukovský sen.) Je to právě ten moment, kdy se na jeho místě octne každý, koho Abramsův staromilský stroj času přemístil zpátky do dětských let – nebo alespoň do doby, kdy s nadšením sledoval zmíněné spielbergovské fláky. Na tom samozřejmě není nic špatného. Tedy alespoň do chvíle, než si uvědomíme, že je to zároveň okamžik, kdy se film usvědčí z hrdelního protimluvu, kdy s definitivní drzostí vystaví na odiv svou rozpornost.

Sám J. J. Abrams tvrdí, že Super 8 je především o tom (floskule, fuj!), jak se vyrovnat se ztrátou. A to tak, že přestaneme lpět na minulosti, která nás k oné tragédii váže, která nám nedovoluje se posunout dál a vést plnohodnotný život v přítomnosti. Toliko ukazuje právě finále. Aniž bych chtěl snižovat potenciální terapeutickou hodnotu, kterou díky tomu Super 8 oplývá, aniž bych toužil být přehnaně cynický, musím poslednímu Abramsovu dílu diagnostikovat povrchnost a pokrytectví. Film samotný se totiž minulosti bohužel nijak vzdát netouží a lavíruje na ní od první do poslední minuty. Vlastně rezignuje na jakýkoli tvořivý vývoj. A to je také důvod, proč se nikdy nedokáže postavit na vlastní nohy, proč zůstává váhavě rozkročený mezi svojskostí a spoléháním se na zbožštěné vzory (pietní nápodobou). Super 8 v podstatě trpí podobným neduhem jako zaslouženě vysmívaná Světová invaze, s tím rozdílem, že střet různých mediálním forem (filmu a videohry) a jejich vzájemné pohlcování, je nahrazeno střetem osobností, které spolu nemohou vést rovnocenný dialog, neboť promlouvají z rozdílných časových období.

Malé varování na závěr, které se váže k jistým diváckým očekáváním: Super 8 není filmem o monstru, není druhým Cloverfieldem, jak se dlouho spekulovalo. Monstrum má pevnou funkci ve vyprávění, je spouštěčem změny a zdrojem napětí, ale stále je okrajovou postavou. Jako takové je fundamentem Abramsovy tvorby, magickou skříňkou, která nás fascinuje, dráždí a drží v šachu, neboť toužíme poznat její obsah. Rozhodně však není atrakcí, ačkoli se nám teaser i trailer (jakožto nástroje prodeje) pokoušely namluvit opak.

Původně napsáno pro Sarden.

ČSFD, IMDb