Rty / Mezi ženou, mýtem a detailem

by Lavran

Text k argentinskému filmu Los Labios (r. Iván Fund, Santiago Loza, 2010), který jsem napsal v rámci loňského jihlavského workshopu pod vedením Heleny Bendové.

Rty jsou intimní sondou do uzavřené ženské komunity, esejí o archetypálních obrazech žen, jejich kulturních úlohách a rozpadu společenských masek v mytickém časoprostoru argentinského venkova i sociálně angažovaným komentářem k chudobě, který se však nikdy nezvrhne v emocionální vampyrismus. Hravě spojují stylistické i vypravěčské postupy fikčního a dokumentárního filmu, čímž tematizují obtížně definovatelnou hranici (existuje-li vůbec nějaká), která právě dokumentární a fikční film odděluje.

Filmem se vine jasně rozpoznatelná příběhová linie, popisující cestu tří zdravotnic na argentinský venkov, kde mají vykonávat humanitární práce. V průběhu děje vstupují do vzájemných interakcí (mezi sebou i s domorodci) a před divákem se pozvolna odkrývá psychologická mapa jejich osobností. Z hraného, resp. fikčního filmu je převzata již figura ústředního hrdiny, čelícího konfliktům, které podmiňují jeho psychologický vývoj a posouvají děj kupředu. Bohatý rejstřík výrazových prostředků fikčního filmu zde zastupuje i technika subjektivizace vyprávění a budování napětí / tajuplné atmosféry. Zvláštní pozice byla přisouzena mimozáběrovému komentáři, tzv. voiceoveru, jehož prostřednictvím je vyjádřena administrativní dokumentace vztahující se k činnosti hlavních hrdinek (výčet těhotných žen, zásob léčiv apod.), a to hlasem jedné z nich, zatímco sledujeme ilustrativní záběry běžného života ve vesnici. Kontinuitní styl střihu spojovaný s klasickým narativem je v dokumentárním duchu narušován skokovým střihem, porušováním návaznosti akce a nahodilostí v užití ustavujících záběrů či dialogické figury záběr/protizáběr. Podstatným faktem je, že kamera je zde neviditelná, což ještě více oslabuje výpovědní hodnotu dokumentárního modu. Dokumentární poetika je naopak zastoupena v akcentu neklidné ruční kamery, která dodává reprezentaci na autenticitě a bezprostřednosti, práci s přirozeným osvětlením, angažování neherců hrajících sebe samé a natáčení v původních lokacích. Pro vnímavého diváka je zdrojem rozkoše, snažit se jednotlivé techniky identifikovat a vnímat jejich průniky.

Dramaturgickou sevřenost (po stránce obsahové i strukturní) dodává filmu zmnožování klíčových motivů, symbolů a metafor. Výsadní postavení zaujímá cesta. Cesta v metaforické rovině (ke splynutí a porozumění, za poznáním vlastních limitů a nalezením ztracené duševní rovnováhy) i jako explicitní stylistický ornament; kontemplativní zámlka, naplňující úlohu interpunkce, která elegantně překlenuje a zároveň propojuje prostorově nekoherentní místa. Zámlka umožňuje nadechnout se, nerušeně rozjímat nad defilujícími obrazy, nasávat rozjitřené emoce a snově melancholickou náladu, které je dosaženo sadou navzájem se doplňujících filmových postupů; rytmicky se opakujícími vložkami nediegetické hudby, zesílením či umlčením zvukové stopy, rozvolněným tempem vyprávění a minimem mluveného slova. Skrze cestu je možné rozklíčovat i mytický (zobecňující) rozměr příběhu, který v důsledku ústí do podobenství o aktivním ženském principu. Mytický čas je nastolen již v úvodu; potlačením geografických i temporálních vodítek, která umožňují snadněji se ve filmovém časoprostoru orientovat. Nevíme, kam přesně se hrdinky vydávají, můžeme se jen domnívat, v jaké době se příběh odehrává (kromě dojmu blíže nespecifikované současnosti), neznáme jejich jména, jejich minulost, původ. Psychologická charakterizace se realizuje v gestech, pohledech a výmluvném mlčení. Krajina, kterou se pohybují, je posvátným světem mýtu a zapečetěného času, dávnou vzpomínkou, kterou moderní civilizace vytěsnila ze své kolektivní paměti. Navracející se pohyb krajinou se stává rituálem, stejně jako návštěvy u pacientů a vzácné chvíle večerního (ne)klidu, kdy je pouto mezi mediem a hrdinkami nejtěsnější.

Kamera nám dává plně okusit tajemnou krásu detailu. Je to právě detail, který v epsteinovském smyslu odhaluje pravou podstatu Života a vytváří pevné pouto mezi pozorovatelem a pozorovaným. Patrné je to i v konverzačních scénách s vesničany, které jsou snímány objektivem s dlouhým ohniskem, přičemž kamera švenkuje ze strany na stranu, dynamicky přeostřuje mezi několika obrazovými plány, neomezována, náhodně si vybírá objekt svého analytického zájmu – a tím je lidská tvář. Nezvykle dlouhé záběry bývají jen zřídka přerušeny střihem; násilným, mechanickým aktem, který asociuje paralelu s bezohlednou demolicí nemocnice, bezpečného útočiště trojúhelníku hrdinek. Stále je však třeba mít na paměti, že přes veškerou přirozenost vytvářejí autoři pouze zdánlivý dojem autenticity, jehož účinek je závislý na recipientově víře a důvěře v obrazy i zvuk. Jakékoli zacílení kamery, třebaže náhodné, je podvědomým aktem výběru, a tudíž i manipulace, která vylučuje touhu a snahu po zachycení „pravdy“. Je otázkou, zda jsou si autoři tohoto paradoxu vědomi, když na podobné ambice zjevně rezignují a „pravdu“ a přirozenost hledají v textuře lidské tváře, k čemuž jim dopomáhá již zmíněný detail. Detail zobrazující viditelný povrch i neviditelné jizvy lidské zkušenosti, dovolující číst ve tvářích postav jako v otevřené knize. V detailu je obsažena veškerá lyrická, ale i skličující síla filmu.

Profil filmu na ČSFD: http://www.csfd.cz/film/278864-los-labios/